Roxanne neumí dělat věci napůl. Když se směje, bývá ji slyšet přes půl místnosti, když se pohádá, nikdo nemusí dlouze přemýšlet, jestli ji něco naštvalo, a jakmile si někoho pustí k tělu, jen těžko potom předstírá, že je jí jedno, co s ním bude. Je temperamentní, prudká a emoce u ní málokdy čekají ve frontě, než dostanou svolení vyjít ven. Vztek však nedokáže živit příliš dlouho. Může zvýšit hlas, může gestikulovat tak divoce, že v okolí přestanou být skleničky v bezpečí, a o hodinu později stejnému člověku bez jediného zaváhání nalije kávu a věnuje úsměv. Nevidí v tom žádný rozpor. To, že ji někdo právě vytáčí k nepříčetnosti, přece ještě neznamená, že ho přestala mít ráda. Mnohem hůř než otevřené hádky snáší dusné ticho, uražené mlčení a věčné “nic mi není“, když je naprosto očividné, že něco je. Raději ať problém bouchne jednou pořádně, než aby několik dní pomalu hnilo pod povrchem. Péče je pro ni záležitostí činů. Její starostlivost umí být hřejivá i naprosto nesnesitelná, protože se často neobtěžuje čekat na formální pozvání. Pokud existuje problém, na který lze sáhnout, Roxanne má nutkavou potřebu něco s ním udělat. Právě tady se ukazuje, že jen těžko přijímá, že někdy se pomáhá právě tím, že člověk nic neudělá. Pokud se někdo, koho považuje za svého, řítí do průšvihu, požadavek na prostor jí zní podezřele podobně jako žádost, aby zůstala sedět doma a doufala v nejlepší. A v doufání nikdy příliš nevynikala.

Část jejího charakteru zůstala pevně zakořeněná v Texasu. Ne v podobě kovbojských bot a přehnaného patriotismu, ale ve způsobu, jakým chápe domov a lidi kolem sebe. Dveře se podle ní nemají otevírat jen na pozvání, jídla má být vždycky víc, než je potřeba, a když někdo odchází hladový, nejspíš se někde stala chyba. V její domácnosti není návštěva nepříjemností a ticho po několika hodinách začíná působit téměř podezřele. Oslovení jako honey, darlin’ nebo sweetheart používá naprosto samozřejmě a význam každého z nich se mění podle tónu hlasu od něžnosti až po poslední varování před velmi špatným rozhodnutím. Když je unavená nebo rozčílená, přízvuk se jí zvýrazní a s ním většinou i slovník. Klidně někoho pošle do háje a ještě mu s radostí podrží dveře, aby ho pak o pár dní později pozvala na grilovačku.

Má v sobě také tvrdohlavou hrdost, která jen obtížně snáší lítost. Pomoc jí nevadí, pokud ji skutečně potřebuje. Pohled člověka, který se k ní začne chovat jako ke křehké věci? To dokáže zkazit její náladu rychleji než kdejaká urážka. Na vlastním těle nosí dost stop po tom, že život nebyl vždycky milosrdný, ale málokdy jim přisuzuje větší význam, než musí. Jizvy jsou jizvy. Některé věci zanechají hlubší následky než jiné, přesto Roxanne nerada dovoluje, aby se z nich stala její hlavní definice. Ani ztráta možnosti mít vlastní děti z ní neudělala tragickou postavu čekající na politování. Spíš ještě více proměnila význam slova rodina. Pokrevnost pro ni dávno není podmínkou a smečka už neznamená příjmení, společnou střechu ani povinnost pokračovat v rodové linii. Znamená lidi, které potkala a rozhodla se je přijmout a milovat.

Roxanne přemýšlí nejlépe v pohybu. Její inteligence není založená na dlouhém rozebírání každého slova nebo hledání skrytých významů tam, kde žádné být nemusí. V nebezpečné situaci však dokáže během okamžiku přečíst postoj, vzdálenost, únikovou cestu nebo drobný pohyb, který napovídá, že se někdo chystá zaútočit. Dlouhé přemýšlení často přichází až potom. Tělu a prostoru rozumí přirozeněji než složitým emocionálním hrám a ve službě jí právě tento instinkt zachránil kůži víckrát, než by chtěla počítat. Sílu navíc nepovažuje za důvod všechno řešit silou. Dokáže někoho srazit na zem a stejně tak poznat, kdy je lepší ještě několik vteřin počkat. V soukromí má ovšem k fyzickému soupeření mnohem vřelejší vztah. Vlkodlačí zápasy pro ni nejsou způsob sebetrýznění ani důkaz neporazitelnosti. Prostě ji baví. Líbí se jí okamžik, kdy všechny zbytečné věci zmizí a zůstane pouze protivník, dech a několik následujících vteřin.

Přestože působí otevřeně až bezostyšně, neznamená to, že ze sebe rozdává úplně všechno. Roxanne dokáže několik hodin vyprávět, nadávat na práci, přehazovat historky z mládí a se smíchem přiznat věci, které by jiný člověk raději odnesl do hrobu. Teprve později může někomu dojít, že o tom skutečně důležitém vlastně neřekla skoro nic. Není to promyšlená tajnůstkářka. S bolestí pouze zachází stejně jako s většinou problémů: potřebuje s ní něco dělat. Když ji něco opravdu zasáhne, jde trénovat, začne uklízet, sedne do auta nebo se pustí do vaření pro počet lidí, který nemá žádné rozumné vysvětlení. Mluvit o strachu je pro ni mnohem těžší než se rozčílit. Přiznat, že neví, co dál, ještě horší.

Roxanne není nejtrpělivější, nejjemnější ani nejrozumnější člověk v místnosti a občas dokáže napáchat polovinu problému ve snaze vyřešit druhou. Jednu věc však u ní člověk hádat nemusí. Jakmile vás jednou začne považovat za svého člověka, nebude dlouze zvažovat, zda má všeho nechat a přijet na pomoc.