Yuan se narodil na jihovýchodním pobřeží Číny do rodiny, jejíž spojení s mořem sahalo mnohem dál, než dokázaly obsáhnout jakékoliv dochované rodinné záznamy. V západním světě by jeho rodinu jednoduše označili za sirény. U nich se jim však říkalo trochu jinak. Jiāorén (鲛人). Lidé moře, o kterých se mezi lidmi vyprávěly mýty a legendy. Jejichž slzy se údajně měnily v perly, kteří prý dokázali tkát látky jemné jako voda a jejichž zpěv se nesl mořem na vzdálenosti, kam by lidský hlas nikdy nedosáhl. Jenže lidské legendy si uchovaly především tu krásnější část pravdy. No, pravdy. Slzy se jim v perly nikdy neměnily, i když by to bylo fajn - byl by to vcelku nevysychající zdroj příjmů, ne že ne, pravé perly jsou drahé! Ale jako příběh to znělo hezky, to zase jo. 

Yu však od malička věděl i to, co v nich většinou chybělo. Jeho předkové byli predátoři.

Po staletí lovili lidi stejně přirozeně, jako lidé lovili jiná zvířata. Zatímco západní příběhy vyprávěly o sirénách lákajících námořníky zpěvem ke skalám, předkové Yuanovy rodiny lovili jinak. Číhali pod hladinou, dokázali pomocí hlasu zmást člověka na lodi, napodobit volání o pomoc nebo přimět svou kořist, aby se k vodě přiblížila sama. S postupem staletí se však měnili oni i svět kolem nich. Lidé se stávali početnějšími a mnohem nebezpečnějšími protivníky. Obě společnosti spolu žily stále těsněji a z pravidel určujících, jak člověka lovit, se postupně stala pravidla zakazující lov lidí úplně.

Yuanova rodina tak dávno před jeho narozením přijala vlastní obdobu jakési úmluvy o klidných vodách – starého souboru pravidel, který kdysi upravoval lov a hranice mezi jednotlivými rodinami, ale během generací se proměnil v zásadu soužití s lidmi. Yu proto nikdy nevyrůstal ve strachu z toho, čím je. Jeho rodina svou minulost neskrývala ani ji neromantizovala. Byla zkrátka součástí jejich historie. Matka ho odmalička učila ovládat hlas dřív, než mohl být skutečně nebezpečný. Starší členové rodiny ho učili písně předávané po celé generace. Některé byly dokonce pozůstatkem dob, kdy jejich předkové ještě lovili. Melodie, kterou mohl Yuan jako malý považovat za obyčejnou ukolébavku, mohla mít mnohem starší verzi, jejímž skutečným účelem kdysi bylo uklidnit lidskou kořist a přimět ji vstoupit do vody dobrovolně.

Stejně hluboce zakořeněné, jako písně a zodpovědnost, byly i další tradice. Určitá gesta před vstupem do vody. Obětiny ponechávané moři při významných událostech. Písně, které se nesměly zpívat před cizími. Staré rodinné předměty, látky a perly, které nikdy nesměly být prodány. A především přesvědčení, že slib pronesený nad mořem nelze vzít zpět.

Přestože se jejich předkové přestali živit lidmi, jejich těla na svou původní podstatu úplně nezapomněla. Moderní sirény mohly bez problémů jíst běžnou lidskou stravu, ale některé instinkty zůstaly. Yu dokázal ve vodě zaslechnout tlukot srdce mnohem snáz než na souši. Krev ve vodě pro něj měla nezaměnitelnou vůni. A zmítající se člověk pod hladinou mohl vyvolat prastarý instinkt, který říkal jediné: Pronásleduj. Právě proto byl výcvik mladých sirén v jeho rodině tak důležitý. Neučili děti popírat svou přirozenost. Učili je, že instinkt není rozkaz.

Všechno se ale změnilo, když bylo Yuanovi devět let. Postupující znečištění moře a prostředí si začalo vybírat svou daň, a vybralo si k tomu právě Yuana, který byl jako dítě ještě extrémně citlivý. Jeho šupiny začaly původně blednout, než se mu na nich začala usazovat podivná nákaza, která působila jako jakási biologická verze koroze. A do tuhého začalo jít, když mu začala napadat i kůži na krku, tváři a dokonce i oko. Zároveň se mu pod vodou stále hůř a hůř dýchalo. Jeho rodiče tedy neměli na vybranou. A tak se rozhodli odejít do Spojených států. V novém prostředí se Yu postupně vyléčil, ovšem památky mu na to období zůstaly. Některé šupiny zůstaly na některých místech rudé, buď celé, nebo částečně, jako kdyby byly "kropenaté", a jedna z Yuanových duhovek zůstala zasažená taky - dodnes má lehce načervenalou barvu. Jeho rodiče si dodnes nejsou jistí, co za nemoc se to do jejich syna zakouslo, a jestli za to vážně mohlo jen znečištění, ovšem rozhodli se do toho víc nerýpat. Pro jistotu. Ne jako Yu, který se snaží, kdykoliv má příležitost, něco o té podivné rudé nemoci zjistit. Aby mohl plně pochopit, co se mu vlastně stalo. 

Usadili se na východním pobřeží, dostatečně blízko oceánu, a začali budovat nový život. Čínu však za sebou nenechali. Doma se stále mluvilo jejich jazykem. Staré písně přepluly oceán spolu s nimi. Stejně tak rodinné záznamy, perly, látky, šperky, příběhy a tradice, jejichž význam by nikdo mimo jejich rodinu nepoznal. Yuan se postupně naučil žít mezi dvěma světy. Doma byl potomkem prastarého rodu mořských predátorů. Venku byl jednoduše Yuan nebo Yu. Krásný, elegantní, výrazný a s přibývajícím věkem stále méně ochotný přizpůsobovat se představám ostatních o tom, jak by měl mladý muž vypadat nebo se chovat. Miloval krásné věci, dokázal být teatrální, užíval si pozornost, když o ni stál, a postupně si vytvořil onu téměř éterickou eleganci, která se pro něj stala naprosto přirozenou.

Jen málokdo tušil, že část jeho přitažlivosti není tak úplně lidská. Jeho hlas už v dospívání dokázal ovlivňovat emoce a při vědomém použití dokonce lidskou vůli. Yu však byl dobře vycvičený. A především věděl, proč svou schopnost nepoužívat. Mohl být provokativní. Manipulativní. Rozhodně nebyl svatoušek. Ale vzít někomu prostřednictvím své moci možnost rozhodovat o sobě samém bylo něco úplně jiného.

Nevermore se stal pro Yuana novou příležitostí. Konečně to bylo místo, kde by nemusel skrývat, čím je. A kde jsou další jako on. Nejen sirény. Ale i další bytosti. Bylo to místo, kde by mohl být sám sebou. A to bylo hlavním důvodem, proč jeho rodiče souhlasili a přivřeli oči nad ne tak úplně zanedbatelným školným.