Poslední lokace, kam se přestěhovali, byla Jericho, kde zůstali doteď. Ylva začala chodit do normální školy. Nebyla premiantka, ale taky nebyla zcela osamělá. Jelikož se zde zdrželi déle jak rok a její otec si dokonce našel práci, která byla oficiální a tak si mohla i konečně vybalit své věci a poznat některé spolužáky. Největší změna v jejím životě však přišla ve chvíli, kdy se znovu vydala do lesa. Znala tam každou cestičku a každou mezeru, kterou mohla prozkoumat. Věděla, jaké zvířata se zde vyskytují, kde se pohybují a dokonce i počet těch větších. Čemu se vyhýbat a v jaké období být naopak na jakém místě, aby zažila nejkrásnější východy slunce. Nejblíže však měla k těm, kteří lesu as jeho hierarchii vládli. Občas jí přišlo, že jí snad i povolili vchod do lesa. Když se s nimi na začátku střetla nikdy jí nenapadli. Přišla si s nimi divně spjatá, ale nikdy nečekala, že to bude i pravda.

Byl to den jako každý jiný, chtěla se jednoduše vrátit domů, jak to dělávala pokaždé, když šla do lesa. Když však přišla domů, všude bylo zhasnuto, až na poblikávající obývák. Už tehdy věděla, že se něco děje, že je něco špatně. Doufala, že je to zase rozbitá televize, ale v obýváku na křesle sedět její otec. Pohled, který od něj tehdy dostala jí utkvěl v paměti do konce života. Ovšem ty krutá slova, která dostala, ta jí ublížila snad ještě více. Došla mu trpělivost. To, že byla neschopná, to že se až moc podobala její matce, to že nikdy nebyla doma, to že byla normální a především i nové zjištění o její matce. Byla oficiálně prohlášena za mrtvou a léčba jejího zdivočení selhala. A i přesto, že s nimi nebyla a že mu nechala na krku dítě, tak to byla rána. Všechny jeho útoky, ten řev, vše se jí zařezávalo pod kůži. Z transu jí dostalo až rozbité sklo vedle její ruky, které jí samotnou ruku i pořezalo. V tu chvíli vyběhla z bytu, jak nejrychleji dokázala. Ale mračna a praskání za ní jasně ukazovali, že právě to byla chyba. Její otec šel za ní a rozhodně nebyl nadšený, naopak byl rozbouřený. Potvrzoval to i občasný záblesk, který se kolem ní prohnal a udeřil kousek dál.

Ylva se rozhodla zmizet na jediné místo, které považovala bezpečné. Stromy jí poskytly tmu, kterou potřebovala a v které se orientovala i bez jakékoliv pomoci. Prosila o pomoc. Modlila se, aby nebyla v tomhle sama, aby jí nedohnal, aby se dokázala dostat do bezpečí. Ovšem další rána blesku, která švihla kolem jejího obličeje do vedlejšího stromu jí jasně ukázala, že to tak nebude. Dívka se jí tak lekla, že vyjekla nahlas a začala otce prosit. Jakmile se však její pozornost stáhla právě k němu, tak přestala vnímat cestu okolo a dokonce i sráz, který jí překvapil.