Narodil se v Jerichu do naprosto normální rodiny. Spolu se starší sestrou a rodiči bydlel na okraji města. Všichni v jeho rodině byli normálové, ale jeho rodiče byli přátelé s několika vyvrheli a tak se jich Vincent nikdy neštítil. Dokonce se o nich něco málo naučil, samozřejmě však jen to, co o sobě vyvrhelové chtěli sami prozradit. Chodil na místní školu, odpoledne trávil venku s vrstevníky a víkendy s rodinou po výletech, prostě takové klasické dětství strávené v maloměstě. Ani střední nepřinesla moc změn, studia zvládal, ale žádný premiant nebyl. Ani nebyl středem pozornosti, měl svoji partu kamarádů se kterými trávil většinu času. Nic ho nijak extra nezajímalo, většinou se jen tak poflakoval, občas si zašel na nějaký film, nebo zahrál něco na konzoli. Roky plynuly jako voda a on najednou držel v ruce diplom ze střední, na kterém ani nestihl zaschnout inkoust a říkal si "Tak a co teď?". Většina jeho přátel se vydala studovat dál, nebo se přestěhovala do velkých měst za lepším životem. Vincent však takové plány neměl, vlastně neměl žádný plán. Na vejšku se necítil a ani neprojevil zájem o nějaký obor. Prvních pár let se potloukal mezi různými pracemi, chvíli dělal u kasy v potravinách, pak rozvážel balíky, jindy zase pomáhal místním farmářům se sklizní. Nikdy se však neudržel na jednom postu dlouho.

Jednoho večera si řekl, že toho má už dost, zrovna odešel jeden místní policista do důchodu a jeho pozice se uvolnila. Nikdy o kariéře policisty nesnil, sice si občas v mládí s ostatními chlapci hrával na četníky a zločince, ale stejně tak si hráli i na vojáky, hasiče, kovboje a nebo rytíře. Ani ke zbraním neměl nějaký významný vztah, otec sice vlastnil pušku a pistoli a párkrát ho vzal na střelnici, ale tam to skončilo. Přesně tak to i řekl šerifovi. Na něho tato upřímnost zapůsobila a rozhodl se mladíkovi dát šanci.

Prvně ho čekal kurz, který zvládl s průměrnými výsledky, tak jako vždy. U sboru pak prvně zastával ty méně akční funkce, seděl na recepci, hlídal radnici, nebo dělal bachaře ve věznici. Byla to úmorná a nezáživná práce a Vincet měl nejednou nutkání s tím seknout. Vždy si ale řekl, že aspoň jednou v životě u něčeho vydrží. A vyplatilo se, po dvou letech ve službě se konečně dostal do terénu jako samostatně funkční člen úřadu šerifa. Samozřejmě to v tak malém městě nebyla žádná akční záležitost. Většinu času brázdil silnice v okolí města, nebo s místními řešil sousedské neshody či zaběhlý dobytek. Byl ale aspoň neustále v pohybu, bavil se s lidmi a vždy ho čekalo něco jiné. Navíc ho hřál pocit, že své komunitě skutečně pomáhá. Samozřejmě nebyl žádný hrdina, ale lidé se na něj mohli obrátit a on jim rád pomohl, když to bylo v jeho silách. Ze své služební pistole dokonce, krom tréninků na střelnici, ani nikdy nevystřelil. Pušku, kterou sebou vozil v autě taky využil jen párkrát, vždy na usmrcení nějaké zvěře, buď jako rána z milosti zraněnému tvorovi, nebo sem tam odstranil nějakou škodnou, co dělala problémy místním hospodářům. Vždy to však nebyla jen růžová pohoda, on ani jeho kolegové sice nemuseli čelit nebezpečným kriminálníkům, ale za to byli často u různých dopravních nehod, požárů, a všemožných úmrtí. Párkrát dokonce Vincent lidský život zachránil, když třeba oživil muže co s autem naboural do stromu nebo když zastavil krvácení chlapci, co mu ruku utrhl zemědělský stroj. Mnohdy ale už pomoct nedokázal. Několik lidí mu zemřelo pod rukama, nebo prostě přijel moc pozdě a s kolegy našli jen nehybné tělo. Když jednou chytla stará farma, byl to právě Vincent, který společně s hasiči prohledával trosky stájí a počítal ohořelá těla koní. Toho dne byl opravdu na dně, pohled na seškvařené těla a nasládlý pach spáleného masa se mu vpálil hluboko do paměti. Časem si na tyhle hrůzné události částečně zvykl, což mu umožnilo zachovat klid a nesesypat se z každé nehody. Zároveň to ale jeho charakteru dodalo mírnou otupělost a taky cynický a morbidní styl humoru. Jelikož byl asi nejodolnější z celého sboru, tak ho na takové události začali posílat schválně. Taky se stal takovým neoficiálním poradcem pro práci s vyvrhely, jelikož o nich věděl víc, než ostatní lidé, ale jelikož s nimi byl vždy za dobře.

Později se z toho stalo skoro pravidlo, kde se něco semlelo, tak se dřív nebo později objevil Archer. Moc tomu nepomohl ani fakt, že Vincent ve službě trávil téměř veškerý čas, kolegové si z něj dělávali srandu, že se chodí domu jen vyspat. A občas tomu tak skutečně bylo. Nebyl však prací nějak posedlý, jen prostě většinu času neměl nic lepšího na práci. Přátel z mládí mu moc nezbývalo, sestra se odstěhovala na druhý konec Ameriky a místní obyvatelé se ho mírně stranili, nejspíš kvůli jeho cynické povaze a životu samotáře.