top of page
divider-opacity-new.png
5victor.png
6victor.png
4Victor.png

 20.01. 1857 ✠ NEW YORK, USA ✠ UPÍR ✠ OWEN PAINTER
PROFESOR HISTORIE, SPISOVATEL

VIxarA

I like to leave bite markS
on everything i love

CHARAKTER
1Victor-aes.png

Victor je přesně tím druhem aristokratického upíra, kterého poznáte dřív, než vůbec promluví. Stačí způsob, jakým stojí, jak drží hlavu, jak se rozhlíží po místnosti, nebo ten nepatrný, téměř nepostřehnutelný úsměv, který se mu objeví na rtech pokaždé, když má pocit, že je někdo pod jeho úroveň. Ne snad proto, že by se neustále snažil dokazovat svou nadřazenost - Victor jednoduše považuje svou nadřazenost za samozřejmý fakt.  Jeho sebevědomí by bez problémů dosáhlo na Mount Everest. Je prohnaný, upovídaný a neobyčejně okouzlující, přičemž jeho sexuální apetit je téměř stejně legendární jako jeho schopnost dostat se z problémů, které si sám způsobil. Krev si dokáže náležitě vychutnat a v noci se mění v dokonalého predátora - tichého, trpělivého a nebezpečně přesného. Přesto není násilník. Lov pro něj není o bezhlavé brutalitě, ale o eleganci, kontrole a instinktu. Dříve, ještě v době kdy se New York teprve formoval, si dopřával lidskou krev bez ohledu na to, jestli u toho člověka zabije. Dříve býval divoký, ale svou touhu se naučil ovládat a vyměnil ji za zvířecí, přestože si při nějakých speciálních událostech dopřeje krevní skupinu B- nebo AB. 

Miluje dobré oblečení, kvalitní víno, drahé látky, starožitnosti, historické předměty a všechno, co v sobě nese stopu minulosti. Má rád věci, které přežily své původní majitele. Staré hodinky, prsteny, knihy, obrazy, nábytek, zbraně vystavené za sklem nebo rodinné portréty, na nichž se už dávno zapomenutí lidé tváří stejně povýšeně jako on. Victor má zkrátka slabost pro věci, které mají příběh. Zbožňuje historii samu o sobě a ještě raději o ní učí - je to jeho vášeň. Fascinují ho vzestupy a pády říší, války, revoluce, dynastie, náboženské konflikty, politické intriky, mocenské převraty i obyčejné lidské chyby, které dokázaly změnit běh dějin. Miluje i čtení knih a také jejich psaní. Napsal pár románů, básní a thriller zvaný Hra stínů, který měl celosvětový úspěch. Má vytříbené způsoby, umí se pohybovat ve společnosti, zná pravidla etikety a dokáže vést konverzaci prakticky s kýmkoli. Umí být galantní, zdvořilý a okouzlující. Umí podat ruku přesně tím způsobem, který působí dokonale vychovaně, a dokáže člověku složit kompliment tak přesvědčivě, že mu dotyčný poděkuje, aniž by si uvědomil, že ho mistr Bane právě velmi rafinovaně urazil.

Tak jak dokáže být okouzlující a elegantní, tak umí být nepříjemně otravný. Je toxický především svou schopností dostat se lidem pod kůži. Ví přesně, která slova použít, kdy přitlačit a kdy naopak nasadit nevinný výraz, jako by za nic nemohl. Dokáže být manipulativní, protivný, sobecký a občas až dětsky protivný, zvlášť když není po jeho. A nejhorší na tom je, že si svou otravnost většinou dokonale uvědomuje - jen ho jednoduše baví. Pokud zjistí, že někoho vytáčí, je velmi pravděpodobné, že nepřestane. Naopak. Bude pokračovat jen proto, aby zjistil, jak dlouho to dotyčný vydrží.

Umí nabídnout pomoc způsobem, který zároveň vytvoří dluh. Dokáže položit otázku tak, že druhému nezbude nic jiného než odpovědět. Je schopen někoho pochválit ve chvíli, kdy potřebuje získat jeho důvěru, a stejně tak dobře umí zasadit drobnou pochybnost, která se v něčí hlavě bude rozrůstat celé dny. Victor si ze své manipulativnosti nedělá morální dilema. V jeho očích je manipulace jen další formou inteligence. Pokud někdo dovolí, aby s ním bylo snadné manipulovat, považuje to spíš za jeho problém než svůj. 

Za svůj život se v mnoha lidech naučil číst. Victor věří, že lidstvo se ve skutečnosti příliš nemění. Technologie se mění, oblečení se mění, jazyky taktéž. Dokonce i hranice států se za tu dobu co je naživu, změnily. Ale touha po moci, závisti, lásce, pomstě, penězích, sexu a uznání zůstávají podle něj téměř stejné. Hráči se mění, ale hra zůstává stejná, jak s velkou oblibou říká. 

Násilí považuje za primitivní způsob řešení problémů. Samozřejmě, jako upír dokáže být nebezpečný a v případě skutečného ohrožení se umí bránit, ale fyzický konflikt není něco, po čem by toužil. Pěsti, rvačky a bezhlavé násilí považuje za něco, co patří do barbarské historie. Podle něj je totiž mnohem elegantnější protivníka porazit tak, že si ani nevšimne, kdy prohrál. Dává přednost slovním soubojům. Má také velmi specifický smysl pro humor. Je sarkastický, ironický a občas až nevhodně cynický. Baví ho dvojsmysly, černý humor a situace, ve kterých může zachovat dokonale vážnou tvář, zatímco všichni ostatní se snaží pochopit, jestli právě žertoval. 

Další významnou součástí jeho osobnosti je jeho mimořádně vysoký sexuální apetit. Victor je věčně nadržený a vůbec se za to nestydí. Naopak. Jeho flirtování je téměř stejně přirozené jako dýchání. Flirtuje s lidmi, které považuje za přitažlivé, a někdy i s lidmi, které za přitažlivé nepovažuje, jednoduše proto, že ho baví jejich reakce. Má rád napětí, provokaci a hru mezi dvěma lidmi, kdy ani jeden nechce jako první přiznat, že se nechal vtáhnout. Miluje pocit, že někoho zaujal. Jeho ego si z toho bere pravidelnou potravu. Jeho flirtování však není založené na násilí ani nátlaku. Je to spíše společenská hra, kterou si užívá. Když někdo jeho zájem neopětuje, může ho to pobavit, překvapit nebo lehce podráždit, ale skutečné odmítnutí respektuje. O to víc ho však může fascinovat osoba, která se jím nenechá snadno okouzlit. Takový člověk se pro něj velmi rychle stává výzvou a on miluje výzvy.

Ve společnosti však svou skutečnou povahu často maskuje za humor, šarm a lehkou aroganci. Lidé mají tendenci podceňovat někoho, kdo se neustále usmívá, flirtuje a působí jako lehkovážný aristokratický povaleč. Rád toho zneužívá a nechává lidi myslet si, že je hloupější, než ve skutečnosti je. Někdy dokonce schválně pronese něco absurdního nebo udělá ze sebe idiota, jen aby viděl, kdo se chytí. Jeho „hloupost“ tak bývá často jen další maskou. Protože pod ní se nachází velmi bystrá mysl. Victor je vypočítavý. Neznamená to však, že má vždy připravený plán na deset kroků dopředu. Jeho skutečnou silou je schopnost improvizovat. Dokáže změnit strategii během několika sekund, pokud zjistí, že původní plán nefunguje. Je jako had - pozoruje, vyčkává a přizpůsobuje se. Victor je zkrátka kombinací staršího nafrněného upíra, inteligentního predátora, nenapravitelného milovníka, historického nadšence a profesionálního provokatéra. Je jedovatý, ale fascinující. Arogantní, ale okouzlující. Vypočítavý, ale dokáže být nečekaně zábavný. Nebezpečný, ale ne krutý - ne moc. 

MINULOST

Jeho rodiče se v polovině 19. století stali lovenou dvojicí upírů, která se dle novinových článků krmila na lidech takovým způsobem, že po sobě zanechávali mrtvoly. Jeho otec Vincent ale ještě předtím patřil k vysoce postaveným upírům londýnského covenu napojeného na Purpurový dvůr a očekávaly se od něj velké a závidění hodné skutky. Jakmile ale Vincent potkal Ravenu, všechno se změnilo. Victorova matka nepatřila k žádnému z bohatých klanů, nýbrž ke kočovným rumunským cikánům a upírům, co se věnovali věštění z krve a karet, a byli spojkou pro všemožné vyvrhely a lidi, kteří zrovna jejich služby potřebovali a měli na to peníze. Vincenta nejspíš zaujala její nespoutaná divoká povaha, dlouhé a kudrnaté tmavé vlasy, zelené oči a pro něj exotický vzhled, který ho naprosto očaroval. Byla úplně jiná, než všechny upíří dámy, které kdy za svůj tehdy sto letý život poznal. 

Z pár očních kontaktů se nakonec staly pravidelné schůzky v Ravenině táboře na okraji Londýna a poté jí následoval do dalších měst, kdy se vymlouval na služební cesty. Ravena jeho obsesivní náklonnost opětovala a vyklíčila mezi nimi láska, která neměla daleko k vulkanické erupci, když došlo na jejich postelové aktivity. Nakonec oba dva v roce 1850 utekli z vězení svých životů a stali se z nich tuláci, kteří dělali všechno a zároveň nic. Užívali si života, cestovali nejprve po Anglii a poté po zbytku Evropy. V Rumunsku poprvé zabili člověka a vysáli jej, což u Vincenta vyvolalo velmi temné myšlenky a pocit viny. V roce 1852 v Bukurešti Ravena porodila Victotora staršího bratra Valeruse, se kterým se tři měsíce na to vrátili do Anglie, protože Ravena se nedokázala zbavit závislosti na lidské krvi a začalo jí zajímat víc, než prvorozený syn. V Londýně Vincent se sklopenou hlavou požádal otce a celý jejich coven o pomoc, ale starý otec Vargan odmítl. Až malý Valerus obměkčil srdce starého upíra. Ravenina závislost ale byla čím dál silnější a po usmrcení několika dalších lidí, včetně najatých lovců, museli prchnout z Anglie pryč. 

Victor se narodil v lednu 1857, několik let po tom co Ravena svou závislost porazila a s Vincentem a Valerusem se zařadili do života mezi obyčejnými lidmi ve městě, které mělo být jednoho dne jedno z největších a nejlidnatějších na světě. Žili jako menšina mezi černošským obyvatelstvem na Manhattanu a velmi často se stávali terčem šikany ze strany bělochů, kteří jim na okna a dveře vylévali prasečí krev a nebo jim zapalovali kříže před domem. Během Victorova raného dětství ještě pořád probíhala občanská válka a také sem emigrovalo tisíce Irů kvůli Irskému hladomoru v jejich domovině. Pomalu ale jistě se z New Yorku stávalo multikulturní město. 

Navštěvoval lepší veřejnou základní školu a stejně jako jeho bratr neměl žádné kamarády. V jeho třídě nebylo jediné vyvrhelské nebo černošské dítě a přijetí obou mladičkých upírů bylo jen díky financím jejich děda Vargana, který jejich studium financoval a podplácel školu, aby je tam nechala. Valerus i Victor byli vyčlenění od prvního do posledního ročníku, což mělo za následek jejich uzavřenost. Victor našel lásku v knihách, vědomostech a historii, zatímco jeho bratr v hudbě, zejména ve hře na klavír a housle.  

V oné době byla střední škola spíše privilegium pro děti s bohatých vrstev. Vargan trval na tom, že oba bratři budou pokračovat ve studiu v Evropě a ani jeden z rodičů nemohl nic namítat. Ravena navíc v roce 1871 oznámila, že je znovu těhotná a jakmile se bratři po studiu v roce 1875 vrátili do New Yorku, čekala na ně malá sestřička Vivian. 

1Viky-aes.png

Studium v Evropě oba bratry poznamenalo. Zatímco Valerus v Oxfordu postupně získával pověst kultivovaného mladého muže s vytříbeným vkusem, Victor se vydal přesně opačným směrem. Devatenáct let života strávených mezi knihami, atlasy a zaprášenými svazky dějin v něm najednou jako by prasklo jako příliš pevně utažená struna. A všechno, co bylo dosud potlačené, se dostalo ven. Byl hlasitý, drzý, výbušný a měl zvláštní talent dostávat se do problémů přesně ve chvíli, kdy se zdálo, že už žádný další potřebovat nemůže. Jeho nespoutaná rumunská povaha po matce se v něm probudila naplno. Victor se přestal snažit zapadat do představ, které o něm jeho rodina měla a z tichého knihomola se stal někdo úplně jiný. Vášeň pro knihy a historii měl pořád, ale touha po dobrodružství, skutečném žití a zábavě byla nakonec silnější. 

Pohyboval se mezi studenty, umělci, aristokraty i lidmi, se kterými by se jeho rodina za normálních okolností nikdy nestýkala. Jednou se objevil v drahém londýnském salonu v bezchybném obleku, podruhé skončil nad ránem v zakouřeném podniku, kde nikdo netušil, odkud vlastně přišel. Měl slabost pro krásné ženy a později i pro krásné muže, ale vždycky si byl jistý tím, že ženskému klínu se nic nevyrovná. Flirtoval bez ohledu na společenské postavení, pohlaví nebo následky a jeho milostný život se brzy stal stejně známým jako jeho pověst věčného potížisty. Děd mu neustále vyhrožoval přerušením financí a univerzita ho nakonec i vyloučila, což byla pro Vargana poslední kapka. Nechal vyházet všechny Victorovy věci z rodinného sídla a z mladého upíra se tak v roce 1876 stal bezdomovec, který našel útěchu u jedné ze svých milenek. U mladé lidské vdovy Elisabeth Fosterové, jejíž pohostinnosti jen využíval. Nakonec dlouhých šest let pendloval mezi různými ženami a mezi tím si dodělat titul a vystřídal několik profesí, díky kterým mohl dál studovat, a nakonec i v roce 1882 získat titul. S oficiálním papírem se přišel jako rádoby napravený vnuk pochlubit domů, kde byl nakonec pozván na rodinnou večeři s tím, že do Londýna tajně připlul jeho otec, matka i sestra. Následovala rodinná porada a uložení k deseti letému spánku, který Victor nakonec uvítal, neboť za sebou nechal až příliš mnoho naštvaných milenek, milenců a taky dlužil hodně peněz. 

Z deseti let se nakonec stalo víc. Byl probuzen v roce 1899. V té době byl Londýn ještě pořád největším městem světa a měl dokonce i metro. Možná za to mohl jeho vlastní krátký spánek. Možná čekal, že po více než deseti letech bude svět působit zásadně jinak. Modernizace města ho zajímala spíš akademicky než emocionálně. Metro bylo působivé, průmyslový rozvoj fascinující a nové technologie hodné studia, ale samotný Londýn v něm nevyvolal žádný zvláštní pocit úžasu. Rozhodl se proto cestovat. Pět let strávil poznáváním evropských a poté asijských kultur, než se nakonec v roce 1904 vrátil zpátky do New Yorku a tam nejprve zkoušel žádat o místo na profesora na New Yorské univerzitě. Ale byl odmítnut a to dokonce čtyřikrát. Chtěl nejprve zkusit učit co nejblíže domovu, ale nakonec sáhl po jistotě a od září 1900 začal učit na Nevermorské akademii. Jeho první týdny byly poněkud chaotické. Victor totiž rozhodně nebyl typickým profesorem, kterého si člověk představí pod pojmem vážený akademik. Do učebny přicházel někdy přesně na čas, jindy několik minut po zvonění. Často s knihou pod paží, rozcuchanými vlasy a výrazem člověka, který předchozí noc rozhodně nestrávil spánkem. Přesto si ho studenti zamilovali, neboť uměl skvěle vyprávět. Jeho znalosti byly obrovské a jeho paměť téměř děsivá. Během svého cestování byl svědkem mnoha událostí - úmrtí slavných osobností, nejrůznější povstání, vynálezy, zánik a vznik měst i celých států. 

2viky-aes.png

Jeho výuka byla nekonvenční, jeho humor sarkastický a jeho přístup k autoritám poněkud... volný. Dokázal být přísný, ale nikdy nebyl bezdůvodně krutý. Pokud student projevil skutečný zájem, Victor mu věnoval tolik času, kolik bylo potřeba. A přestože si udržoval pověst problémového bohéma, postupně se v něm začala probouzet i ta část osobnosti, kterou kdysi téměř ztratil. Ten tichý chlapec s nosem zabořeným v knihách tam pořád byl. Jen už nebyl tak tichý.

Na Nevermore zvládl učit rok bez jediného incidentu, ale to by nebyl Victor, aby něco nepokazil. Z akademie v New Orleans na Nevermore přestoupila velmi pohledná sedmnáctiletá siréna, se kterou nakonec začal udržovat intimní vztah. Intimní vztah vedl i s profesorkou šermu a tajně se scházel s matkou jednoho upířího studenta. Všechny jeho pletky a lži nakonec vyústily ve velmi tvrdý vyhazov. Štěstí zkusil s jiným jménem na akademii poblíž Portlandu, kde ho ale po roce vyhodili ze stejného důvodu. Měl zkrátka slabost pro mladé chytré studentky i pro ty, co si chtěli vylepšit známku tím, že se s ním vyspali. 

V létě 1907 se vrátil zpátky do Evropy za svým bratrem, který mu díky konexím získal místo profesora historie na Oxfordu. Tam Victor brzdil své choutky, ale velmi brzy si našel zálibu v tajných upířích salonech, kde obyčejní lidé nabízeli svou krev. Lidskou krev v životě ochutnal jen jednou a jakmile to udělal znovu, už nebylo cesty zpátky. 

Lidská krev pochopitelně chutnala lépe, než zvířecí. Krvavé a sexuální orgie byly pro něj naprosto normální a běžnou součástí jeho nočního života. Během temnějších dnů vyučoval a v noci si užíval život krvesajícího predátora. Udržoval vztahy s několika osobami naráz a samotářství už mu vůbec nesvědčilo. Nakonec se stal terčem Ordo Defensorum, kteří ho při jednom ze zátahů na tyhle salony, vážně zranili. Z posledních sil se tehdy proměnil v netopýra a doletěl na panství, kde se zhroutil a jeho bratr a děd ho museli uložit do rakve ke spánku, aby se zregeneroval. Následující probuzení ale nebylo vůbec příjemné. Probudil se v roce 1915 - přímo do celosvětového a brutálního konfliktu první světové války. Probudila ho vojenská policie, na kterou zesláblý a dezorientovaný nejprve zaútočil. Zatkli ho a přivedli do zapisovatelského střediska, kde ho donutili rekrutovat. Netušil co se vlastně děje a o rodině neměl žádné zprávy - nikdo mu ani nechtěl nic říct. Po dvou týdenním výcviku byl poslán na západní frontu kde vůbec poprvé ocitl tváří tvář skutečné smrti - děla, zákopy, bahno, mrtvoly, gangréna, hladovění, špína a nejrůznější nemoci... Téměř tam zešílel a během dalších tří let v britské armádě vystřídal hned několik profesí, aniž by někoho vůbec zajímalo, že je vlastně Američan. Větší váhu mělo to, že je vyvrhel, upír a stvůra, kterou mohou využít. 

Po válce se vrátil zpět do rodinného sídla, kde čekal dlouhé týdny na to, kdo se tam z rodiny objeví. Jeho bratr se vrátil, ale od krku po zadek měl popáleniny od slunečních paprsků. Prý upadl do zajetí, kde ho Němci mučili. Děd zemřel a někteří další členové covenu jednoduše zmizeli. Do sídla se pak přicestoval jejich otec jakožto nový správce a chtěl dům prodat. Pouze Victor měl výhrady a Vincent se nakonec rozhodl, že tedy sídlo přenechá Victorovi, protože Valerus o něj neměl zájem a chtěl se z prokleté a zničené Evropy dostat pryč. A tak Victor opět zůstal sám a se silnou potřebou uložit se ke spánku, protože úplně nedokázal žít s tím, co zažil. Ještě před spánkem věnoval dva roky studia kryptologii a kódování, ale pak usnul dlouhým temným spánkem. Victor spal až do roku 1940. Tehdy ho probudilo německé bombardování a další válka, která mu doslova spadla na hlavu. Jedna z bomb zapříčinila zničení domu a zřícení podlah i stropu. Jeho rakev letěla vzduchem a s několika zlomeninami z jejích třísek vypadl ven, kdy ho následně zavalilo pár dřevěných trámů a cihel. Vyvázl ven jen se štěstím a jakmile zjistil, co se ve světě znovu odehrává, dostal strach. Jenže prchnout z Evropy bylo kvůli německým letadlům a ponorkám nemožné. Tentokrát už ale nehodlal bojovat ze zákopů a tak do konce války dělal v kryptologickém a dekódovacím středisku, kde zachytával šifrované zprávy a ty taky posílal a dekódoval. Druhá světová válka ho poznamenala spíše až po jejím oficiálním konci - zničená města, zdevastovaná pole, Holocaust a vyvraždění Kyklopů. Tolik utrpení a zla, od kterého chtěl jednoduše zmizet a začít žít jako dřív. 

New York padesátých let mu připadal hlučný, sebevědomý a téměř směšně optimistický. Amerika se snažila dívat dopředu. Nová auta, nové domy, televize, jazz, večírky a stále rychlejší tempo života. Victor se do toho všeho vrhl po hlavě. V padesátých letech se mu podařilo znovu najít určitý řád. Učil, četl, přednášel a pomalu si budoval pověst vzdělaného, byť poněkud výstředního profesora. Dokázal celé hodiny mluvit o historii, filozofii nebo společenských změnách a studenti ho považovali za fascinujícího podivína. Šedesátá léta pak přinesla další změnu. Svět se znovu bouřil. Objevovaly se nové myšlenky, nová hudba, nové způsoby života a především generace lidí, která se odmítala smířit s tím, že všechno musí zůstat takové, jaké to bylo dřív. Victor tomu rozuměl až příliš dobře. Jenže spolu s uvolněním společnosti se u něj začaly znovu probouzet i jeho staré démony - nejdřív alkohol, potom drogy a nakonec oboje dohromady společně s lidskou krví. Začal mizet z hodin, zapomínal na povinnosti a jeho kdysi výjimečná disciplína se začala rozpadat. Občas přišel do školy ve stavu, kdy nebylo pochyb o tom, že předchozí noc opět přehnal. Jindy nepřišel vůbec.

Následovalo mnoho vyloučení, pouličních rvaček, ještě větší odcizení od rodiny, toxické a krátké vztahy, demonstrace a éra protiválečného odporu, až dokud válka ve Vietnamu neskončila. Pár let na to se konečně rozhodl dát si život dohromady a v roce 1983 se přestěhoval do New Orleans, kde vyučoval a taky začal psát svou první knihu. Nebyl to snadný návrat k normálnímu životu, ale snažil se. Dokonce ve volných chvílích studoval i kriminologii a psychologii. Fenomén sériových vrahů ho velmi zaujal, ale jejich odporné činy v něm probouzely chuť je všechny do jednoho zabít. Osobně neměl zkušenosti s policií, ale kdekoliv se něco dělo, tak přijel a dával tamní policii užitečné rady, které si ale k srdci příliš nebrali. 

V roce 1986 se přesunul na univerzitu v New Yorku, která ho konečně přijala. Nevyučoval sice historii, nýbrž psychologii, ale nevadilo mu to. Od roku 1986 do roku 1994 tam přednášel a postupně si vybudoval velmi dobrou pověst. Už nebyl tím devatenáctiletým mladíkem z Londýna. Nebyl ani opilcem, feťákem nebo perverzním učitelem se slabostí pro studentky. Ne že by to v něm nebylo - bylo, ale dokázal to utlumit. Zvířecí krev se stala na nějakou dobu náhražkou a jeho vášeň k učení byla silnější, než kdy dřív.

Další etapu spánku zvolil od ledna 1995 do ledna 2000. Probudil se do nového tisíciletí a pár měsíců na to konečně dopsal svou první knihu - Hra stínů. Temný thriller o upírovi, který loví zrůdné vrahy a pedofilní násilníky.

3Viky-aes.png

Během života vystřídal hned několik identit, ale do nového věku vstoupil pod svým pravým jménem, čímž chtěl vzdát hold své rodině, která se objevila na křestu knihy a on měl pocit, že je všechno zase jako dřív.  V novém století se snažil napravit vztahy s rodinnou a dokonce se i vrátil do Londýna. Jeho bratr letěl po mnoha dekádách s ním. Oba se stále nějakým způsobem vyrovnávali se svými traumaty, ale společně se spojili s Purpurovým dvorem, který jim pomohl získat zpět rodinné dědictví za cenu toho, že se dvorem započnou novou spolupráci, která se rozpadla během druhé světové války. V roce 2005 tak jejich rodové sídlo znovu stálo a Victor s bratrem tam společně žili a zároveň učili na Oxfordu. Staré mravy však Victora po těch letech dostihly a realita toho, že vyvrhelská společnost už mohla všechno, jednoduše vypustila toho spícího divocha, kterého pohřbil před šedesáti lety, když vrátil z války.  Skandály, drogy, alkohol a lidská krev - spadl do toho znovu, byť jen na chvíli. I ta chvíle ale stačila na to, aby ho Oxford vyhodil a on byl znovu na začátku. Vrátil se tedy zase zpátky domů za Atlantik a tam se dozvěděl, že dvě z jeho studentek, které učil v roce 1994, byly odporně zavražděny. 

Jejich smrt ho nenechala rozhodně chladným, protože patřily k jeho oblíbenkyním. Intimně s nimi nikdy nic neměl, ale měli před sebou slibnou budoucnost a někdo jim ji vzal. A tak se rozhodl jednat na vlastní pěst. Vrah zabil ještě další dvě ženy, ale jeho poslední oběť ho zranila a on ho tak vystopoval podle jeho krve a udělal to, po čem toužil už velmi kdysi dávno, když začínal psát Hru stínů. Vrahovo tělo zmizelo stejně, jako pak Victor, který se ztratil až na Floridu, kde začal učit problémovou mládež až do roku 2011. Následující roky, až do podzimu 2015 spal a poté zamířil do Vermontu zažádat o místo profesora na Nevermore. Celkem byl odmítnut sedmkrát a musel se spokojit s univerzitou v Burlingtonu, kde vyučuje dodnes. Na Nevermore ho přijali teprve až na podzim roku 2025, protože byl nejblíž a měl jednu z nejlepších kvalifikací.

ZAJÍMAVOSTI

  • Není moc dobrý v upřímnosti. Je skvělý v manipulaci, flirtování, vyjednávání, lhaní a slovních hrách, ale říct prosté "záleží mi na tobě"? To je pro něj možná horší, než se dívat na slunce bez slunečních brýlí. 

  • Jeho rodiče jsou přistěhovalci, kteří do New Yorku připluli v roce 1856. 

  • Je Američan s britskými a rumunskými kořeny.

  • Narodil se během Americké občanské války. ​

  • Má staršího bratra Valeruse a mladší sestru Vivian. Jeho rodiče Vincent a Ravena stále žijí v New Yorku.

  • V jejich rodině pravidelně děti pojmenovávají jmény začínající na V. 

  • Celé jeho jméno je Victor Tavian Bane. Prostřední jméno má po otci své matky.

  • Miluje tmavé odstíny červené barvy. Ty světlé považuje za "k zblití." 

  • Z několika univerzit a středních škol ho vyhodili kvůli intimním vztahům se studentkami. 

  • Momentálně je doplňující učitel na Nevermorské akademii, ale jinak jezdí učit i na univerzitu v Burlingtonu. 

  • Nesnáší, když je ignorován, podceňován nebo zesměšněn před lidmi, na jejichž názoru mu záleží. Dokáže odpustit mnoho věcí, ale zraněná pýcha se v něm dokáže držet dlouho.

  • Doma má domácího mazlíčka - Želvu zelenavou jménem Napoleon.

  • Jen mikroskopické minimum osob ví, že nenávidí upíří neschopnost užít si chutě skutečných jídel. 

  • Kromě rodné angličtiny ovládá rumunštinu, ruštinu a ještě by zvládl domluvit se čínskou mandarínštinou a španělštinou.

  • Je členem Crimson Court.

AKTIVITA

VICTOR T  BANE

.

bottom of page