Morana se narodila do vážené linie věštců z Ruska. Její předci byli jedni z vyvrhelů, kteří pomohli postavit první akademii v Rusku. Nyní se jí nazývá Rasputinova akademie. A i přes všechny možné útoky se tato akademie udržela několik let. A stejně tak i většina Gamayunovy linie. Několik profesorů bylo právě z její rodiny, stejně tak i tři různí ředitelé. Udělali si z akademie základnu, až by se dalo říct domov. A právě tam se taky Morana narodila. Zdi elitní akademie v chladné zemi jí naučili mnohé. Od prvních krůčků, po slova, až na určité ovládání svých schopností. Její rodina byla velmi založená na pokračování jejich linie. Mohli se křížit mezi dalšími rasami, ale vždy se musel narodit minimálně jeden potomek s věšteckými schopnostmi. A proto byla většina její rodiny právě věštci, někteří se dokonce oženili s dalšími jen proto, aby měli větší šance a právo na zdědění většiny majetku, protože to právě oni pokračují hlavní linii. S tímto pravidlem ale přicházela i velká zodpovědnost a nátlak na malou Moranu. Její matka jí zprvu neplánovala. Byla jediné dítě, které se narodilo jejím prarodičům a i přes snahu a nátlak starších zůstala jako jedináček. Už jako malé dítě se po ní chtělo, aby na sobě pracovala, aby se pokusila své schopnosti co nejlépe ovládat. Dávali do ní všechno úsilí. Starali se, a jakmile se potvrdilo, že je to věštkyně, ihned se pozornost upřela jen na ní. Jenže Sofia si takhle svůj život nepředstavovala a tak často utíkala z akademie. Pro starší to byla ostuda a neposlušnost. Ona to ale viděla jako svobodu. Nenarodila se, aby to byla klisna na množení. To ale nevěděla, že jednou otěhotní z omylu a několika panáků v hospodě. Musela se proto vrátit domů a postavit se realitě. Nemá kam jinam jít a kdo jiný by se postaral o její dítě? Kdo jiný by jí ochránil?

 

Doma jí však otevřeli dveře dokořán. Mezi věštci se toho zas tolik neskryje a to obzvlášť, když jich žije tolik na jednom místě nebo v jeho okolí. Její prababička viděla vizi malé, světloučké naděje, které bude silnější než většina z nich. Doufali, že to bude právě dítě, které Sofia nosila v sobě. A rozhodli se proto obětovat všechno, dokonce i její matku. Porod byl velmi komplikovaný. Dívka byla slabá a nechtěla se narodit. A i přes všechnu snahu se nakonec rozhodnutí zaseklo na dvou možnostech. Ona nebo matka. Tehdy z té místnosti vyšla jen jedna. Skoro polomrtvá, bledá dívka bez pigmentu a dechu. Rod Gamayunova se rozhodl, že jejich budoucnost je důležitější a vize, kterou viděli se musí týkat slabé dívky. Prostě musí. Pečlivě jí sledovali, jak roste den co den. A když jí dovršilo pět let a poprvé běžela za babičkou s pláčem, že jí v pokoji sedí na posteli bledá postava, rozezněl se po celé akademii řev a radost. Nikdo malou holčičku neuklidňoval, právě naopak. Ptali se na detaily, chtěli, aby s duchem promluvila a ihned jí zapráhli do drsného tréninku.

​

Roky plynuli a její chabé tělo s ní. Morana nikdy nenabrala moc svalstva, ani pigmentu. Její přednosti byli v hlavě, psychické vytrvalosti a schopnostech. Krutý vítr, sněžné hory a povýšená rodina jí naučili maximálně vytrvalost a krutost, kterou si zachovala. Den co den trénovala až do vyčerpání. Občas jí drželi v místnosti, dokud nevyvolala vizi, dokud neukázala pokrok. Brali jí na místa plná tragédií a nechávali jí tam, dokud neřvala bolestí nebo jí z očí nezačala téct černá krev z vizí, které se jí odtamtud odehrávaly. Velmi rychle starším došlo, že děvče je havran a ne holubice. Její schopnosti se vázali ke katastrofám, k negativním myšlenkám, které její rodina denně nosila za maskou úsměvu. A když nějaký den nemohla nic vidět nebo si musela dát pauzu, aby nezemřela, byla nucena přežívat studené dny Uralu okolo školy. Když jí nenutili trénovat schopnosti, tak se zaměřovala na rituály a tvoření talismanů. Přesto jim to nebylo dost. Dívka se více uzavírala do sebe a i přes všechnu snahu její vize nebyly dlouhé ani dokonalé. Nedokázala hledět do budoucnosti. Spíše se jí vraceli vzpomínky mrtvých. A její největší silnou stránkou byli mrtví celkově. Duchové jí navštěvovali na denní bázi a občas jí řekli nějaký příběh jen, aby jí pomohli předstírat vizi a mohla mít pro den pokoj. Ani to ale už nestačilo, protože později se u dívky projevil další zajímavý jev a to, že se jí oči změnily jen na bělmo. Jasná ukázka, že něco vidí. A přesto všechno Morana nedokázala vidět svého duchovního poradce. Její fyzické i psychické vyčerpání se začalo vymykat kontrole, ale starší z jejího rodu jí nechtěli povolit uzdičku. Ne, dokud nebude perfektní, dokud se nenaplní jejich vize a dokud nesplní očekávání.

​

Největší zlom se však stal jednoho obyčejného rána. Dívka stála na jedné z hor a nechala si krutý vítr šlehat do tváří. Byla vyčerpaná a zničená. Ale musela vydržet, musela to překonat. Nechtěla znovu zklamat svojí neschopností. A pro její štěstí nebo možná i neštěstí se jí přání vyplnilo. Když se Morana vracela zpět do akademie, zakopla. Její slabé tělo se začalo kutálet dolů větší rychlostí než by sama chtěla. Její hlava při dopadu narazila na kámen a dívce se najednou zatmělo. Skončila až na spodu celé hory. Sníh provázel krvavý pruh mířící za ní, který se objevil z nově otevřených ran. Její nehybné tělo leželo ve sněhu, skoro nezpozorovatelné vzhledem k její vizáži. Co ale bylo doopravdy důležité nebylo to, že by dívka přestala vnímat svět, právě naopak. Ve chvíli kdy se udeřila do hlavy, se jí objevila vize. Začala křičet utrpením a řvát bolestí. Její hlas se drásal po úpatí skal až do akademie. Její tělo se začalo svíjet v křečích a bělmo očí bylo vytřeštěné na ledově bílou oblohu, která se nad ní tyčila jako její poslední soud. Než přiběhli její prarodiče dívka byla v křeči a ležela zakrvácená ve sněhu, zatímco jí z očí vytékali pramínky černé krve. Ale ona ne a ne se dostat z transu. Hlas měla už poničený od křiku a ani ten se už nedokázal dostavit. Místo toho sípala, prsty v divné poloze a pod ní stále větší kaluž rudé i černé krve. Její muka skončila až ve chvíli kdy omdlela a dostala požehnaného klidu.

​

Na několik dní dostala zákaz používat schopnosti a i když za to byla nesmírně ráda, nedokázala si svou volnost pořádně užít. V hlavě měla jen vzpomínky na vizi, která se jí honila před očima. Nemohla spát, ani si pořádně vybavit co se dělo. Jediné co jí utkvělo v hlavě byli tři věci. Nevermore, budoucnost a její matka. Celou vizi začala její matka, mladá, krásná žena s černými havraními vlasy, která jí držela za ruce. Tehdy Morana pochopila, že právě její matka je její duchovní poradce a že se musí dostat do Nevermore. Musí se pokusit přijít na to, co viděla a co udělat, aby to zvrátila. Trvalo jí dlouho přemluvit členy jejího rodu. Zakládali si na tradici. Jenže si také zakládali na pověsti. A argument o tom, že bude zastávat jejich jméno v nové škole, za oceánem, je lákala. Stejně tak i vidina naplněné vize, která se jim připíše, přestože oni nepohnou ani prstem. A ta i přes velký nesouhlas dostala povolení odjet. Bylo jí jasné, že někteří členové toho využijí a pokusí se převzít její místo jako následníci rodové linie, ale to Moranu nijak netrápilo, ne teď. Ne, když měla cíl, ne když konečně mohla odjet. Bez přátel, bez vztahů, bez žádné pořádné kontroly nad sociální vrstvou ani nad sebou. Přesto to brala jako tu největší šanci v životě.