Jediný den ale vše změnilo. Moře se změnilo. Vítr téměř ustál, ale hladina se neklidně pohybovala. Vlny se nepříjemně rozbíjely o betonové molo. Rybářské lodě se neklidně houpaly přivázané u mola. Vše se zdálo jako příchod něčeho velkého. Mohutného. Nezastavitelného. Kai s rodiči zrovna chystal večeři. Bylo mu 22 let, kdy se tahle událost stala a měl své schopnosti pevně v rukou. Proto i jako první zacítil něco blížícího se z moře. Podíval se na rodiče, kteří věnovali pozornost přípravě večeře. Zdálo se mu to všechno divný. Proč oni nereagují, ale on má stále větší a nejpříjemnější pocit? Všeho nechal a vyšel před jejich dům, který směřoval čelem k moři. Chvíli moře pozoroval. Cítil, že se blíží něco velkého, něco co ani oni nedokážou zastavit. Toho si všimli už i rodiče a přišli za ním. Ty už zaregistrovali, co se blíží. 

„Moře ustupuje!“ Zakřičel otec, aby co nejrychleji upozornil na okolní sousedy, kteří neměli tušení, co přichází. Voda se začala stahovat od pobřeží. Z otevřeného oceánu se začal ozývat hluboký, nepřirozený hukot. Nebyl podobný hromu ani větru. Připomínal zvuk vzdáleného nákladního vlaku, který se blíží tunelem, jenže nikde žádný vlak nebyl. Když se podívali k horizontu, necítili jen strach. Vnímali něco mnohem horšího: obrovské množství vody, které nedokážou ovládnout ani ve třech. Kai poprvé v životě pochopil, že být elementálem vody neznamená být pánem oceánu. Znamená to být jeho součástí. A potom se objevila vlna. Byla to široká, mohutná masa oceánu, která se hnala směrem k pobřeží a tlačila před sebou rozvířenou pěnu, trosky a všechno, co jí stálo v cestě. Hukot sílil. Skla v oknech se rozechvěla. V dáli se rozezněla siréna.  
„Utíkejte!“ Zvolal znovu otec, který společně s matkou a Kaiem, upozorňovali ještě ostatní, kteří tak rychle nezareagovali. A oceán se nezastavil. Pohltil celou vesnici a nebral si servítky. Vše kolem se během minut proměnilo v trosky. Pod vodou bylo téměř vše včetně domů a lidí. Nedokázal tomu uniknout opravdu nikdo. Buď se lidé utopili nebo umřeli pod troskami svých vlastních domů. Kaiovi a jeho rodičům se podařilo uniknout díky jejich schopnosti ovládnout vodu kolem sebe a vytvořit si vzduchovou kapsu pod vodou, která je smetla. Ne všechno ale dokázali ustát.

Všichni ve vesnici nepřežili. Jen Kai s rodiči. Jejich přátelé, sousedé, všichni leželi kolem nich bez známek života. Ačkoli se pokoušeli zachránit aspoň někoho, všichni podlehli zraněním nebo utonutím. Museli odejít. Vzdát se všeho a nechat minulost za sebou. Odejít co nejdál. Jak by to vypadalo, kdyby jenom oni přežili tak silné tsunami? Nebylo by to divný? Nemohli nic riskovat. Na to byli až moc opatrní. Kai zprvu nesouhlasil a hledal jakékoli scénaře proto, aby mohli zůstat a pomoci. Ale rodiče trvali na svém.

Rozhodli se odejít na druhou stranu světa. Do USA. Někam, kde nemusí tolik skrývat to, čím doopravdy jsou. Pro Kaie to bylo něco, na co si nedokázal zprvu hned zvyknout. Žil v domněnce, že on je jediný, kdo takové schopnosti má, ale jakmile v Nevermore zaregistroval dokonce i jiné rasy, život se mu otočil vzhůru nohama. Byla to radost nebo nejistota? Radost, že nemusí své schopnosti skrývat? Nejistota, že i přesto se najde někdo, kdo jeho rodinu nalezne a zjistí, jak skoro až zbaběle utekli ze své rodné vesnice? 

Museli si zvyknout. Museli se naučit tolik nových věcí, ale své zvyky a původ ukazovali nyní najevo. Byl to začátek něčeho nového. A po několika letech cítil, že Nevermore je pro něj nový domov, kde je konečně šťastný. Domov, kde může být sám sebou.