Stříbrná lžíce v hubě, tak by svůj počátek života mohl jednoduše popsat. Kdysi to bylo poměrně jednoduché. Jasná budoucnost, prachy, žádné skutečné starosti a předpoklad, že nikdy nebude muset hnout ani brvou. Narodil se do rodiny zámožných. Jeho otec, Thomas Marlowe, vlastnil síť luxusních hotelů především po Spojených státech a v Karibiku. Jeho matka Christina byla známou módní návrhářkou. Byla také měňavec a právě po ní Jayden zdědil schopnost měnit svou podobu. Jenže Christinu nikdy nepoznal. Zemřela při porodu a po sobě zanechala dvě děti - Jaydena a jeho dvojče Caroline. Thomas tak zůstal na výchovu dvojčat sám. To znělo možná lépe, než jaká byla realita. Několik let sice zůstal vdovcem, ale otcem byl především na papíře. Na všechno ostatní tu byla chůva nebo dvě. Jayden s Caroline tak vyrůstali obklopeni vším, co si dítě z bohaté rodiny mohlo přát. Drahé hračky, poníci, soukromé učitelky, dovolené a výlety do Hamptons. Svět byl naprosto ideální, ani jeden mráček, nebe bylo naprosto modré. Až na to, že jejich matka byla mrtvá a jejich otec se na jejich výchově prakticky nepodílel. Několik let po matčině smrti se Thomas znovu oženil, tentokrát se sirénou Tiffany. Po svatbě se jeho život i podnikání obrátily naruby. Thomas rozprodal své dosavadní hotely a místo nich začal spravovat síť luxusních přímořských resortů, které do rodiny přinesla právě Tiffany. Společně s novou manželkou se tak přestěhovali z okolí Bostonu na Floridu, kde se jejich rodina postupně rozrostla o další smráďata. Jayden s Caroline mezitím zůstávali především sami se sebou a s lidmi, kteří za to byli placení. Když jim bylo deset, začali chodit na Nevermore. Internátní škola pro ně nebyla žádným trestem, dvojčata na to ale takový názor neměla. Přes školní rok byli v Jerichu a domů se vraceli pouze na svátky a prázdniny. Zpočátku. Na Floridu se vlastně nemají proč vracet. Tiffany měla vlastní děti a vlastní představy o tom, jak má její rodina vypadat. Jayden s Caroline do ní nezapadali tak, jak by se hodilo. Byli dětmi z Thomasova prvního manželství, takový potěr se nedal zahrnout do jejího nového rodinného obrazu. Postupně tak začalo být jednodušší nechávat je na hotelech. V šestnácti už se domů během volna nevraceli vůbec. Thomas jim samozřejmě nic neodepřel. Technicky vzato jim nic nechybělo. Jen domov. A možná právě tehdy si Jayden poprvé začal zvykat na myšlenku, že si může dělat, co chce.

Na Nevermore strávil celkem osm let. Do školy nastoupil v roce 2008. To jim bylo deset, a zůstali až do svých osmnácti. Zpočátku byl jeho život stále ještě poměrně obyčejný. Škola, Caroline, spolužáci a nějaké menší přestupky. Jenže čím byl starší, tím méně mu začínalo vyhovovat být zavřený mezi zdmi školy. Nešlo ani tak o to, že by mu někdo přímo zakazoval žít, spíš začínal mít pocit, že všechno zajímavé se odehrává někde jinde. Burlington byl přitom dost blízko na to, aby se z něj ono "někde jinde" stalo velmi snadno. Už během posledních let na Nevermore se tak začal vytrácet z kolejí a objevovat na tajných večírcích ve městě. Nejdřív šlo jen o nevinné útěky, pár večerů strávených mimo školu. Setkával se s různými existencemi, jedno bylo ale jasné, nebyly to osoby, které chce jeden mít za přátele. Jayden mezi ně zapadl překvapivě snadno. Měl peníze, charisma a především v sobě onu lehkost, která z něj dokázala udělat člověka, se kterým chtěl každý strávit další večer. Nikdo po něm nechtěl vlastně vůbec nic. A přesně to se mu líbilo. Alkohol přišel jako první. Pár drinků na večírku, ráno jen bolela hlava a svět se zase tvářil normálně. Potom přišly prášky. Nejdřív jen proto, že je někdo nabídl, později už proto, že Jayden měl pocit, že je potřebuje. Hranice se posouvaly pomalu a téměř nepozorovaně. To, co mu ještě před rokem připadalo jako něco, co by nikdy neudělal, se najednou stalo běžnou součástí jeho života. A nakonec přišly i drogy. Jayden v tom zpočátku neviděl žádný skutečný problém. Byl mladý, měl peníze, měl pocit, že má všechno pod kontrolou, nemohlo se přece nic pokazit. Přesně na to byl ostatně zvyklý celý život. Nemusel se starat o peníze, protože je měl. Nemusel se starat o následky, protože se vše nějak vždycky vyřešilo. Večírky střídaly další večírky a Jayden trávil stále více času mimo školu. Některé noci se vracel až nad ránem, jiné vůbec. Burlington pro něj začal být místem, se cítil sám sebou. A pokud k tomu potřeboval trochu alkoholu, hrst prášků nebo něco silnějšího, nepřipadalo mu to jako příliš vysoká cena.

Na Nevermore rozhodně nepatřil mezi studenty, na které by učitelé vzpomínali s láskou. Ne snad proto, že by na to neměl. Právě naopak. Jayden byl chytrý, měl rychlé uvažování a když se mu něco skutečně chtělo, uměl zabrat. Jenže škola pro něj nikdy nebyla příliš vysoko na seznamu priorit. Úkoly odkládal, učení nechával na poslední chvíli a pokud se dalo nějakému testu vyhnout, rozhodně se o to pokusil. Jeho známky podle toho také vypadaly. Jedna špatná známka střídala druhou a i tam, kde by při troše snahy mohl bez problémů dosahovat lepších výsledků, se většinou spokojil s tím, že nějak proleze. Učitelé v něm viděli promarněný potenciál, Jayden v jejich poznámkách zase jen další důvod, proč ho škola vlastně vůbec nezajímá. Noci trávil mimo školu, ráno se vracel nevyspalý a některé hodiny už ani nestíhal. Jeho absence narůstaly stejně rychle jako počet lidí, kteří si na něj začínali stěžovat. Přesto se mu vždycky nějak podařilo proklouznout dál. Ne proto, že by se snažil, ale protože když už opravdu teklo do bot, dokázal ze sebe na chvíli dostat dostatek snahy, aby všechno zachránil. Vždycky to nějak vyšlo. Vždycky se našlo řešení.

Když v osmnácti Nevermore konečně opustil, nebyl z něj žádný vzorný absolvent s jasnou představou o budoucnosti. Měl za sebou roky mizerných známek, přišlo mu studium zbytečné. Nemusel se vracet na Floridu, nemusel poslouchat Tiffany a nemusel se nikomu zpovídat. Mohl si dělat, co chtěl. A přesně to také hodlal udělat. Díky jménu Marlowe se mu ostatně otevřely dveře, které by pro většinu lidí zůstaly zavřené. Nebylo příliš těžké dostat ho na Univerzitu v Burlingtonu, přestože jeho školní výsledky rozhodně nenaznačovaly, že by o podobnou příležitost měl bojovat. Stačilo několik telefonátů, pár známých a rodinné jméno udělalo zbytek. Jayden tak nastoupil na univerzitu, aniž by měl sebemenší tušení, co tam vlastně chce dělat. Ze začátku ho bavilo všechno, co s univerzitním životem souviselo, jen samotné studium už o něco méně. Ve skutečnosti se jeho život začínal čím dál víc točit kolem večírků, alkoholu a drog. To, co na Nevermore bývalo jen zábavou po večerech, se postupně stávalo jeho každodenní realitou. Na přednášky chodil stále méně, úkoly přestával odevzdávat úplně a dny, kdy byl skutečně při vědomí a schopný něco dělat, začaly být spíš výjimkou. Univerzitu nakonec nedokončil.

Někdy během tohoto období se jeho vztah s rodinou definitivně rozpadl. Thomas už nebyl ochotný dál přehlížet, co se s jeho synem děje, a peníze, které Jayden celý život považoval za samozřejmost, přestaly přicházet. Ať už šlo o poslední pokus donutit ho něco se sebou udělat, nebo jednoduše o hranici, kterou už jeho rodina odmítala překračovat, výsledek byl stejný. Jayden byl vyděděn. Zpočátku ho to nijak zvlášť netrápilo. Pořád měl něco našetřeno a byl přesvědčený, že peněz má dost. Jenže úspory se v jeho rukou mizely stejně rychle jako všechno ostatní. Nejdřív si přestal hlídat, kolik utrácí. Potom už to ani nemělo smysl. Když mu začaly docházet peníze, začal přespávat u lidí, které považoval za kamarády. A nějakou dobu to fungovalo. Dokud bylo z čeho platit, pořád měl kolem sebe dost lidí ochotných ho nechat přespat na gauči nebo mu půjčit pokoj. Jakmile ale zjistili, že z Jaydena už nic nekápne, začali jeden po druhém mizet. Někteří se přestali ozývat, jiní mu rovnou řekli, že už ho u sebe nechtějí. Přátelství, která považoval za skutečná, se ukázala být naprosto falešná. 

Nakonec skončil na ulici. Několik let pak žil způsobem, který by si ten kluk se stříbrnou lžící pravděpodobně nedokázal ani představit. Bral každou práci, která se naskytla, a příliš se neptal, kolik za ni dostane. Vykládal zboží, uklízel, roznášel věci a dělal všechno možné, co se dalo zvládnout bez zkušeností a bez závazku. Dlouhodobou práci si najít nedokázal. Buď se nedostavil, když měl, přišel opilý, byl několik dní mimo, nebo se jednoduše pohádal s někým, kdo byl celkem důležitý. Nikdy mu dlouho nevydržela. Vždycky ho nakonec vyhodili. Takhle to šlo několik let. Občas se mu podařilo trochu se vzchopit, vydělat pár peněz a přesvědčit sám sebe, že tentokrát už to bude jiné. Pak ale přišel další pád. Alkohol, drogy a především prášky se postupně staly něčím, bez čeho si nedokázal představit jediný den. Přestože byl dávno bez peněz, bez rodiny a bez skutečných přátel, pořád si dokázal namlouvat, že to je jen dočasný nezdar, pouze chvilková ztráta.

K nějakému skutečnému obratu se dostal až ve chvíli, kdy získal místo na ubytovně v Jerichu, která nabízela rehabilitační program pro lidi potýkající se se závislostí. Nebyla to žádná zázračná změna přes noc. Jayden začal docházet na terapie a pomalu se učil fungovat bez drog. Ne vždycky úspěšně. Z některých věcí se dokázal odpoutat snáz, jiné se ho držely mnohem pevněji. Alkohol z jeho života zatím úplně nezmizel a ještě horší jsou pro něj pilulky, kterým říká jednoduše "štěstíčka". Právě po nich je nejvíc sám sebou, bezstarostný, rozesmátý, dětinský a někdy až absurdně veselý. Všechno je najednou jednodušší, problémy jsou daleko a Jayden má zase pocit, že svět není tak špatné místo. Možná právě proto se jich zatím nedokázal úplně vzdát. Učí se tedy žít jinak, ale zatím to není příběh o člověku, který je vyléčený. Je to příběh člověka, který se poprvé po letech snaží napravit chyby mladí.

Dnes už Jayden nežije životem, který měl kdysi. Nemá luxusní pokoj v hotelu, peníze na účtu ani rodinu, která by za něj mohla vyřešit další problém. Nemá ani jistotu, že zítra bude všechno v pořádku. Má malý pokoj na ubytovně v Jerichu, několik věcí, které si za ta léta dokázal uchovat. Má svůj malý mývalí kožíšek, do kterého se mění, když je mu úzko. Právě jeho mývalí proměna uměla zajistit obživu i pár drobáčků navíc. Ale to je příběh na jindy. Poprvé v životě se musí starat sám o sebe bez toho, aby za ním stál někdo, kdo ho v případě průšvihu vytáhne z problémů. Práce se stále hledá těžko a není připraven na dlouhodobý závazek. Chodí na terapie, učí se fungovat bez drog a pomalu zjišťuje, že svoboda je mnohem víc než jen možnost dělat si, co chce. Znamená také nést následky vlastních rozhodnutí. Alkohol a jeho "štěstíčka" jsou stále jeho slabinou a jsou dny, kdy by bylo jednodušší sáhnout po nich než přiznat, že něco nezvládá. Přesto už dnes dokáže některé věci vidět jinak. Ví, že za část svého života nemůže svalovat vinu na otce, Tiffany, peníze ani na všechny lidi, kteří ho v průběhu let zklamali. Některé věci si způsobil sám. Přiznat si to pro něj možná není příjemné. A tak Jayden stále hledá své místo. Nechce se vrátit k tomu, co měl dřív, přestože některé vzpomínky na ten život stále nedokáže nenávidět. Nechce být člověk "povolání syn", no zároveň se ale ještě nenaučil být člověkem, který dokáže stát pevně na vlastních nohách. Je někde mezi tím. Pro začátek mu možná stačí vědět, že zítra vstane, půjde na terapii, najde si nějakou práci a zkusí znovu neudělat stejnou chybu jako včera. Protože tentokrát už nemá kam utéct. A možná právě proto má poprvé skutečnou šanci někam dojít.