Slunečná a turisty věčně přeplněná Kréta mu byla domovem po téměř celý život. Narodil se v jejím hlavním městě, Heraklionu, jako druhorozený syn gorgonského páru Aristida a Carmenty. Už od útlého dětství mu rodiče vštěpovali, co znamená být hrdým potomkem gorgony Euryale a jaká privilegia i povinnosti s sebou nese příslušnost k jedné z nejbohatších rodin na ostrově. Jeho rodina zbohatla na vývozu olivového oleje, který se svou kvalitou řadil mezi nejlepší panenské oleje na světě. Damianos tak nikdy nepoznal hlad, nedostatek oblečení ani touhu po hračkách, které by mu nemohly být dopřány. O jeho pohodlí se starala početná skupina chův a služebnictva, zatímco on vyrůstal v prostředí, kde snad neexistovalo nic, co by si za dostatečně vysokou cenu nemohl koupit. Rodinné sídlo se rozkládalo na rozlehlých pozemcích, jejichž součástí byla vila známá jako Aspidellský resort. Nechyběla drahá auta, závodní chrti ani koně, o které se staraly desítky zaměstnanců. Vše mělo své místo, svůj řád a svou cenu. Jen Damianos občas míval pocit, že do toho dokonale fungujícího světa vlastně vůbec nezapadá. Jeho rodiče totiž věnovali většinu svého času podnikání, umění, cestování a sázení na závodní koně a psy. Zvířata, do nichž investovali nemalé peníze, jim mnohdy připadala zajímavější než vlastní potomci. Přinejmenším se tak Damianovi zdálo pokaždé, když sledoval, s jakým zaujetím jeho otec rozebírá výsledky posledních dostihů nebo jak jeho matka dokáže celé hodiny obdivovat umělecké dílo, zatímco na synovy pokusy o rozhovor reaguje sotva zdvořilým přikývnutím.
​
Jeho o rok starší bratr si na rodičovskou nepozornost zvykl poměrně rychle. Možná proto, že měl odjakživa jasně vymezené místo v rodinné hierarchii. Byl prvorozený, a tudíž také přirozený dědic všeho, co jejich rodina po generace budovala. Jeho vzdělání, budoucnost i společenské postavení byly předmětem dlouhých debat, v nichž se rodiče předháněli v představách o tom, kým by se jednou měl stát. Dami naproti tomu většinou sedával stranou a poslouchal. Pokud už se o něm mluvilo, pak spíše v souvislosti s tím, co by měl dělat, aby rodině nedělal ostudu. A právě to ho bolelo nejvíc. Netoužil po dalších hračkách, dražším oblečení ani po větším pokoji s výhledem na moře. To všechno měl. Toužil po něčem, co mu nikdo nedokázal koupit, a čím méně toho dostával, tím zoufaleji po tom prahl. Chtěl, aby si ho rodiče všimli, aby se ho zeptali, co ho baví, čeho se bojí a o čem sní, aniž by jejich zájem musel nejprve něčím zasloužit. Chtěl alespoň jednou zažít pocit, že je pro ně důležitý ne proto, že nese jejich příjmení a v žilách mu koluje krev Euryale, ale jednoduše proto, že je jejich synem. O pozornost zoufale neprosil a ani nežadonil. Spíš dělal opak všeho, co měl zakázané dělat, jen aby měl jejich pozornost - zlobení ve škole, zkamenění zaměstnanců nebo učitele a další vylomeniny. A pokaždé, když se na něj konečně obrátily pohledy dospělých, byť plné rozčilení a zklamání, cítil alespoň prchavé zadostiučinění. Bylo mu jedno, že jejich zájem nemá podobu, po které tolik toužil. V tu chvíli byl alespoň vidět.
​
Když jeho bratr Nikandros odletěl na pevninu, aby studoval na Hekatině institutu, kam nastoupil ve dvanácti, tak jedenáctiletý Damianos ho měl následovat, ale zásadně odmítal chodit na soukromou školu a být mezi ostatními vyvrhely. Odmítal to, protože to chtěli jeho rodiče a kdykoliv měl nedobrovolně sbaleno s tím, že odjíždí, tak všechno ze svých kufrů rozčíleně vyházel a kufry vyhodil z okna. Otec i matka ale trvali na tom, aby na institut šel ve šlépějích svého bratra, protože to bylo rodinnou tradicí, kterou v rodině dodržovali všichni a že to čeká i jejich mladší sestry. Jejich rodina se navíc stala pod drobnohledem jejich pramatky, samotné Euryale, která si zakládala na tom, že všichni z její linie se budou chovat vytříbeně a nebudou vybočovat z řady. Damianos nakonec neměl na výběr a na dlouhé tři roky opustil rodnou Krétu a studoval společně s bratrem na škole, která mu zpočátku nebyla po chuti, ale nakonec si to místo velmi oblíbil. Na institutu měl příležitost vytvořit si vlastní postavení, poznat lidi, kteří ho neznali od narození, a zjistit, že svět sahá mnohem dál než k hranicím rodinného panství nebo tam, kam se s rodiči zrovna rozhodli odletět na dovolenou.
​
Vše se změnilo v červnu 2023, kdy jeho bratr zemřel při požáru, který vznikl na večírku jednoho staršího Pyra, jenž oslavoval zvládnuté zkoušky. V jediném okamžiku se změnilo všechno, co do té doby znal. Institut, který si nakonec oblíbil, se stal místem poznamenaným vzpomínkami. Každá známá chodba, každé místo, kde spolu trávili čas, mu připomínaly někoho, kdo se už nikdy nevrátí. A Kréta, k níž se kdysi tak zoufale chtěl vrátit, na něj čekala se stejnými zdmi, stejným mořem a stejným sluncem, jenže bez jednoho z lidí, kteří tvořili jeho svět. Jeho postavení v rodině se změnilo v momentě, kdy pohřbili Nikandrův popel. Chlapec, který celý život bojoval o to, aby si ho rodiče všimli, se ocitl v situaci, kdy jejich pozornost konečně směřovala také k němu - ovšem za cenu, kterou by nikdy nebyl ochoten zaplatit. A právě to bylo na celé tragédii možná to nejkrutější. 

Hekatin institut nepřipadal v úvahu, akademie v severnějších částech Evropy měly příliš chladné podnebí, Asie byla příliš daleko, Afrika pod jejich úroveň a jediná vhodná alternativa připadala francouzské akademii Valombre. Jenže i tam byl háček - rodiče se bytostně nenáviděli s tamním ředitelem školy a tak zbývaly Spojené státy Americké, které hned nabízely čtyři možnosti. Calmécac byl jejich první volbou, ale k jejich rozhořčenému překvapení nebyl Damianos přijat a to ani přes tučné finanční nabídky, jenž hadí rodiče akademii nabízeli. Dami si nakonec akademii vybral sám a to i přes to, že byla severně položená. Chtěl překonat vlastní limity, nepokoj a dokázat, že to zvládne. Aristides a Carmenta nad Nevermorskou akademií ohrnovali nos, ale nakonec svolili, vyplnili vše potřebné, nabídli tučné peníze na rozvoj školy a Damianos v září téhož roku nastoupil jako nový zahraniční student. 

Na Nevermore studuje již třetím rokem a za tu dobu se stihl zařadit mezi známé tváře zdejšího studentského kolektivu. Ať už za to může jeho osobité vystupování, nezaměnitelné sebevědomí, nebo skutečnost, že jeho příjmení patří k těm, která mají ve společnosti značnou váhu. Dami rozhodně není někým, koho by šlo snadno přehlédnout. Ve škole si postupně vybudoval vlastní postavení, které už nestojí pouze na rodinném jménu. Není člověkem, který by se za každou cenu snažil zalíbit všem. Některým studentům může připadat přitažlivý svou bezstarostností a šarmem, jiní v něm vidí povýšeného boháče, který nikdy nemusel řešit skutečné problémy. A pravda? Nic není, jak se na první pohled může zdát. Mísí se v něm hned několik věcí - touha být dokonalý, nezapomenutelný a naprosto okouzlující. A pak je tu tíha rodinného odkazu, která ho vnitřně tíží jako kámen, který ho pomalu, ale jistě drtí.