Rick rozhodně není váš typický lokální DaVinci, teda minimálně si tak určitě nepříjde. Ano, má geniální intelekt, skvělou paměť, telekinezi a mozek, který by při správném využití pravděpodobně dokázal vyřešit polovinu problémů světa. Jenže právě v tom je ten háček. Problémy světa má ultra na háku. Zatímco většina DaVinci vyrůstá s představou, že by jejich talent neměl přijít nazmar a že by po sobě měli něco zanechat, on se k podobným očekáváním staví s typickým výrazem člověka, kterého právě někdo požádal, aby v neděli ráno dobrovolně šel běhat. Ví, co dokáže. Ví, že by mohl být výjimečný. Jen zatím nikdy nepřišel na to, proč by kvůli tomu měl dělat víc práce, než je naprosto nezbytné.

V běžném životě je to naprostý salámista. Nerad se zbytečně namáhá, povinnosti má tendenci odkládat včera (protože včera už nikdy nebude) a pokud existuje jednodušší způsob, tak je on první, kdo s tím příjde. Pravidla bere spíš jako obecné návrhy a autority nikdy nepatřily mezi věci, které by v něm automaticky vzbuzovaly respekt. Neznamená to, že je hloupě nezodpovědný. Jen má velmi specifický talent poznat, které věci stojí za námahu a které lze s naprostým klidem ignorovat. Na první pohled může působit trochu chaoticky, líně a dojmem člověka, který má většinu času lepší věci na práci. Ve skutečnosti si ale všímá mnohem víc, než dává najevo. Zachytí drobnosti, které ostatním uniknou, rychle čte lidi i situace a často přesně ví, co se kolem něj děje. Jen má tu nepříjemnou vlastnost, že pokud se ho to přímo netýká, často se rozhodne dělat, že si ničeho nevšiml. Není ale lhostejný, jen velmi selektivně zainteresovaný. Je společenský, charismatický a mezi lidmi se pohybuje přirozeně. Má rychlý jazyk, sarkastický smysl pro humor a talent udělat si legraci prakticky z čehokoliv, včetně situací, ze kterých by si většina lidí raději legraci nedělala. Vtípečky používá jako obranný mechanismus, způsob, jak odlehčit atmosféru, ale také jako naprosto deset z deseti prostředek, jak odvést řeč od sebe.

Jeho milostný život je mezi studenty ostatně samostatnou kapitolou, především proto, že kolem něj koluje překvapivé množství teorií a prakticky žádná z nich se nikdy nepodařila spolehlivě potvrdit. Jednu dobu se například tvrdilo, že randil s učitelkou botaniky. O několik měsíců později byla celá škola přesvědčená, že pravidelně mizí po večerech za školním zahradníkem. Objevila se také teorie, že má někde ve městě tajnou známost, kterou schválně drží daleko od Nevermore, a dokonce se našlo i několik studentů, kteří byli přesvědčení, že ve skutečnosti randí s nějakou studentkou přímo na škole. Pravda je taková, že nikdo vlastně nic neví. Sám podobné spekulace nikdy nepotvrzuje ani nevyvrací, což jim samozřejmě nijak nepomáhá. Jakékoliv pokusy zjistit něco přímo od něj většinou skončí sarkastickou odpovědí, změnou tématu nebo výrazem, který jasně naznačuje, že má člověk velmi rychle sklapnout. Ve skutečnosti navíc flirtování nijak zvlášť nevyhledává a vůči nejrůznějším pokusům o svádění bývá překvapivě odolný. Nemá zájem hrát hry, vysílat nejasné signály ani několik týdnů předstírat nezájem jen proto, aby zjistil, kdo první podlehne. Pokud ho někdo skutečně zaujme, bude pravděpodobně jednat napřímo. Svoje soukromí si ale Alaric drží pro sebe a nemá potřebu komukoliv vysvětlovat, co se v jeho životě děje. Je proto docela možné, že o jeho milostném životě ostatní ve skutečnosti nikdy nic nezjistí. Jakmile jde o osobní vztahy, Alaric už není tak jednoduchý, jak by se mohlo zdát. Na rovinu řečeno, v téhle oblasti by mu nepomohla ani příručka, ani návod k použití. Je emocionálně nedostupný a jen velmi nerad nechává lidi nahlédnout pod svou bezstarostnou fasádu. O vlastních pocitech a minulosti mluví jednou za uherák a jakmile má pocit, že se někdo dostává příliš blízko, má tendenci instinktivně ustoupit. Dokáže být skvělým posluchačem, poradit s cizími problémy a věnovat někomu hodiny svého času, ale jakmile se pozornost obrátí na něj, najednou neví, co by měl říct. Blízkost mu sama o sobě nevadí. Umí bravurně rozdělit fyzický kontakt, který mu nevadí, a ten mentální, kterému se vyhýbá. Vadí mu pocit, že je na někom skutečně závislý, že někomu něco dluží nebo že by mohl ztratit část své svobody. Právě proto má poměrně výrazný problém s dlouhodobými vztahy a závazky. Nejde o to, že by nebyl schopný někoho milovat nebo že by automaticky utíkal k prvnímu člověku, který projde kolem. Spíš má problém přijmout představu, že by si měl někoho pustit k tělu natolik, aby se z něj stal trvalou součástí jeho života. Čím vážnější vztah začne být, tím větší potřebu může mít udržet si odstup, změnit téma nebo si najít důvod, proč věci zbytečně nepojmenovávat. Nemá rád očekávání, plánování společné budoucnosti ani pocit, že se od něj něco emocionálně vyžaduje. Paradoxem přitom je, že pokud mu na někom skutečně záleží, bývá velmi loajální a v kritických chvílích se na něj dá spolehnout. Jeho problém není neschopnost někoho milovat, ale neschopnost přiznat si, že někoho potřebuje. A právě ve chvíli, kdy mu na někom začne záležet až příliš, má největší tendenci předstírat, že mu nezáleží vůbec.

O vlastních problémech moc nemluví. Když se ho někdo zeptá, jak se má, většinou stačí krátké "dobře" a rychlá změna tématu. Cizí problémy si přitom vyslechne bez větších potíží. Je přece mnohem jednodušší řešit něčí život než přiznat, že ten vlastní není zrovna ukázkový. Pokud se konverzace začne nebezpečně přibližovat jeho vlastním emocím, je velká šance, že během několika sekund změní téma, hodí nějaký nevhodný vtip nebo si půjde nalít něco k pití. A právě tady se jeho bezstarostnost začíná trochu lámat. Pod jeho bezstarostnou fasádou se totiž skrývají poměrně silné sebedestruktivní sklony. Alkohol, tabák a prášky pro něj nejsou jen nevinnou zábavou nebo způsobem, jak si zpříjemnit večer. Jsou také způsobem, jak na chvíli vypnout a umlčet vlastní mysl, která, navzdory tomu, jak často předstírá opak, nikdy úplně nezpomalí. Alkohol má navíc jednu nepříjemnou vlastnost, bere mu zábrany, které za střízliva drží pevně pod kontrolou. Čím víc toho vypije, tím hůř se ovládá a tím snadněji se jeho obvyklý sarkasmus mění v podrážděnost a agresivitu. Není typem člověka, který by se opil a začal bezdůvodně napadat všechno kolem sebe, ale pokud se k němu někdo dostane ve špatný moment, může být překvapivě výbušný. Hádka, která by za střízliva skončila protočením očí a poznámkou pod vousy, se může v opilosti během několika sekund změnit v ostrou výměnu názorů nebo fyzický konflikt. Druhý den si přitom často velmi dobře uvědomuje, že zašel příliš daleko, což samozřejmě neznamená, že se tím dokáže řídit příště. 

Má tendenci problémy neřešit. Nebo přesněji, řešit je později. Pokud je možné je odložit ještě o trochu déle, tím lépe, že? Často přitom nejde jen o lenost, ale o způsob, jak se vyhnout rozhodnutím, zodpovědnosti nebo přiznání vlastních chyb. Moc dobře ví, co by měl udělat, jen se stejně často rozhodne neudělat nic. Nechá věci zajít příliš daleko a pak hledá nejjednodušší způsob, jak obejít následky. Zítřejší Alaric má být samozřejmě vždycky zodpovědnější než ten dnešní. Bohužel má zítřejší Alaric je podobný idiot jako ten včerejší. Právě v tom spočívá velká část jeho sebesabotáže. Jakmile mu na něčem začne skutečně záležet, objeví se strach, že by o to mohl přijít. Raději něco podělá vlastníma rukama, než aby čekal, až mu to vyfoukne někdo jiný. Dokáže zahodit dobrou příležitost, zlehčovat vlastní úspěchy nebo si od někoho držet odstup jen proto, aby nemusel riskovat skutečnou ztrátu. Čím víc mu na něčem záleží, tím větší potřebu má nechat si otevřená zadní vrátka. Vždycky pak může tvrdit, že se nesnažil, že mu na tom nezáleželo nebo že to vlastně ani nechtěl. Je to pohodlné, bezpečné a dokonale sebedestruktivní. Možná i proto si celý život drží odstup od očekávání, která se na něj jako na DaVinci kladou. Ví, co dokáže a jaký má potenciál, ale je pro něj jednodušší předstírat, že mu na tom nezáleží, než riskovat, že se opravdu pokusí něco dokázat a selže. Jeho lenost tak možná není jen pohodlnost, ale také způsob, jak nikdy nemuset zjistit, co všechno by mohl ztratit.

Tato povaha se poměrně výrazně projevuje i v jeho práci na Nevermore, kde už dobrých pár let vyučuje matematiku a fyziku. Rozhodně nepatří mezi učitele, kteří by vyžadovali absolutní ticho a slepé dodržování pravidel. Když někdo přijde pozdě nebo zapomene domácí úkol, většinou si jen řekne, jestli má vůbec cenu se tím zabývat. Nikdy nemá. Právě díky tomu je mezi studenty oblíbený, i když rychle zjistí, že jeho tolerance má své hranice. Kromě výuky má na starosti také chlapeckou kolej Thisbé a se svými svěřenci si rozumí až podezřele dobře. Některé jejich průšvihy dokáže přehlédnout nebo zamést pod koberec, dokud nezačnou být skutečně vážné.

Jeho hodiny mohou působit chaoticky a jeho styl výuky je stejně nekonvenční jako on sám, přesto je ve svém oboru mimořádně dobrý. Nemá trpělivost pro bezmyšlenkovité memorování a mnohem víc ho zajímá, jestli student skutečně chápe, proč něco funguje. Matematiku a fyziku proto nevnímá jen jako hromadu vzorců, ale jako systém s vlastní logikou, kterou se snaží studentům ukázat. Vedle běžné výuky se věnuje také mladším DaVinci a dalším vyvrhelům, kterým pomáhá naučit se ovládat vlastní schopnosti. Nemá potřebu z nich dělat dokonalé jedince ani je tlačit k tomu, aby ze svého talentu vytěžili maximum. Důležitější je pro něj naučit je znát vlastní hranice a vědět, kdy přestat. Jeho přístup je praktický, přímočarý a občas trochu neortodoxní. Teorii raději doplní skutečnou zkušeností a nechá studenty učit se vlastními chybami, samozřejmě do chvíle, než hrozí ztráta končetiny. Ačkoliv sám rozhodně není vzorem sebekontroly, když jde skutečně do tuhého, dokáže být překvapivě soustředěný, trpělivý a zodpovědný. Může si u toho povzdechnout nebo utrousit nevhodný vtip, ale zůstane a pomůže.

Ke svým schopnostem má Alaric poněkud specifický vztah. Přestože patří mezi mimořádně nadané DaVinci a jeho telekineze má pravděpodobně mnohem větší potenciál, než jaký běžně ukazuje, sám ji nijak zvlášť neprožívá. Nevidí v ní dar, který by měl neustále zdokonalovat, ani povinnost dokazovat, co všechno dokáže. Je to pro něj jednoduše součást jeho života, stejně samozřejmá jako ruce, nohy nebo vlastní paměť. Telekinezi proto používá často až směšně praktickým způsobem. Přitáhne si sklenici, ovladač nebo knihu, zavře dveře, aniž by se zvedl z gauče, a pokud může něco přesunout lehkým mávnutím prstu místo toho, aby kvůli tomu udělal několik kroků, nevidí jediný důvod, proč by měl vstávat. Maximální efektivita, minimální effort. Přestože má nad svou schopností velmi dobrou kontrolu, nemá potřebu neustále zkoušet její hranice nebo ze sebe dělat nejsilnějšího DaVinci v okolí. Už od dětství furt poslouchal, co všechno by měl díky svému talentu dokázat, jaký potenciál nesmí promarnit a jaká škoda by byla, kdyby ho nevyužil. A právě vůči podobným očekáváním si postupem času vytvořil odpor. To, že něco dokáže, podle něj ještě automaticky neznamená, že to dělat musí. Schopnost pro něj není závazek a už vůbec ne důvod, aby podle ní někdo jiný určoval, jak by měl žít. O to výraznější je kontrast ve chvíli, kdy jde skutečně do tuhého. Pokud je někdo, na kom mu záleží, v nebezpečí, veškerá jeho obvyklá pohodlnost najednou mizí a a své schopnosti dokáže použít s naprostou přesností, rychlostí a silou. Právě tehdy se může ukázat, jak obrovský potenciál ve skutečnosti má a jak moc se za běžných okolností záměrně drží zpátky. Nemá potřebu být hrdinou ani zachraňovat svět. Pokud ale musí zachránit konkrétního člověka, udělá to bez většího přemýšlení. A možná právě proto je jeho přístup k vlastním schopnostem zároveň jednou z jeho největších slabostí i největších předností. Nikdy totiž nevěřil, že by člověk měl svůj potenciál využít jen proto, že ho dostal. Důležitější je podle něj vědět, kdy ho použít, a především pro koho.

Mimo práci Alaric holduje poměrně stereotypním staromládeneckým radostem a nijak zvlášť se za ně nestydí. Má slabost pro dobrej alkohol, hlasitý motorky, kožený bundy a všechno, co už z dálky řve "fotr aurou". Motorky má rád hlavně starší, na kterých ho baví spíš jejich charakter než všechny moderní vychytávky. Občas nějakou koupí jen proto, že podle něj "ještě není úplně mrtvá", a pak nad ní stráví půl víkendu v garáži. Ve volných chvílích si pouští starej rock, blues nebo country ze svojí poměrně slušný sbírky vinylů. Má několik kytar, od vintage akustik až po pořádně uřvaný elektriky. Nehraje na ně proto, aby někomu dokazoval, co umí, spíš si občas jen sedne, něco zabrnká a nechá hlavu chvíli dělat něco jinýho než počítat. Stejně tak rád tráví večery u kulečníku, starejch filmů nebo nad skleničkou něčeho dobrýho. Občas ho lze zahlédnout i s knihou v ruce, nejčastěji s detektivkou nebo thrillerem. Šachy hraje zásadně sám se sebou, nejspíš jen proto, aby měl jistotu, že ho nikdo neporazí. Kupodivu je to ale jedna z mála činností, u kterých dokáže opravdu vypnout a na chvíli přestat všechno analyzovat. Po večerech si často nalije whisky, zapálí doutník a zapne televizi. Pokud zrovna neběží sport, pravděpodobně tam bude nějaká kriminálka. A když už potřebuje vyčistit hlavu trochu jinak, zajde si na střelnici. Jednak ho baví samotná střelba, jednak je to podle něj celkem slušnej způsob, jak ze sebe dostat stres, aniž by u toho musel někomu vysvětlovat, co ho vlastně štve.

Pod vrstvou líného, sarkastického a často až příliš benevolentního pohodáře se skrývá člověk, který je mnohem pozornější, inteligentnější a schopnější, než dává okolí najevo. Není to génius, který nedokázal využít svůj potenciál. Je to chytrolín, který se možná vědomě rozhodl, že nemá žádnou povinnost ho naplnit.