top of page
divider-opacity-new.png
1Adrian.png
3adrian.png
2Adrian.png

7.10. 2005 ✠ NICE, FRANCIE ✠ SIRÉNA ✠ DOMINIK SADOCH
STUDENT NA/KRASOBRUSLAŘ

sTELLAR

Would you eat your heart for me tonIght?

CHARAKTER

Jakmile vstoupí na led, je to jiná písnička. Mění se v někoho, koho by ve školní lavici jen málokdo poznal. Tam žádná zkratka neexistuje. Každý nepovedený skok musí zopakovat, každý pád odnést a každou chybu vidí v odrazu hladkého ledu dřív, než mu ji stihne vytknout trenér. Krasobruslení je jediná disciplína, před kterou dokáže sklonit hlavu. Jediná láska, kterou poznal tak hluboce, že mu nevadí, když bolí. Dokáže trénovat do vyčerpání, znovu obout brusle navzdory otlačeným chodidlům a nenávidět vlastní výkon tak dlouho, dokud jej nedovede k dokonalosti. Prohru snáší mizerně, protože v jeho očích není jen horším výsledkem, ale téměř osobní urážkou. Každá medaile je pak důkazem, že bolest nakonec měla smysl. Led je jeho jeviště, jeho zrcadlo i jediný soudce, kterému skutečně naslouchá.

Lidé i vyvrhelové jsou oproti ledu mnohem složitější a Adrian nikdy neměl dost trpělivosti, aby se je snažil pochopit. Zvlášť k normálům si vypěstoval pocit nadřazenosti, který v něm odmalička živil Dvůr. Nevidí je nutně jako bezcenné, ale málokdy jako skutečně rovnocenné. Mohou být krásní, schopní nebo bohatí, ale Adrian vždy vidí rozdíl mezi nimi a vyvrhely. Předsudky málokdy vyslovuje přímo. Mnohem častěji se skrývají v drobných gestech a povýšeném tónu, výjimečně pak v naschválech na úrovni školáka. Výjimky samozřejmě existují, jen je Adrian obvykle ochoten uznat až ve chvíli, kdy ho dotyčný dokáže něčím skutečně zaujmout. K ostatním vyvrhelům přistupuje podstatně vstřícněji, to však neplatí pro jeho vlastní druh, který v něm přirozeně probouzí soutěživost a žárlivost.

Kdyby se sebeláska mohla podívat do zrcadla, pravděpodobně by spatřila Adriana. Pohledného mladíka, který nepotřebuje slyšet, že je krásný, protože to už dávno ví. Od dětství vyrůstal obklopený tím nejlepším a nikdy neměl důvod přemýšlet, kolik co stojí, když po tom toužil. S pokorou si proto příliš nerozumí a jeho nosánek je zvednutý dost vysoko na to, aby zastínil všechno, na čem by mu skutečně mělo záležet. Své vlastní potřeby staví na vysoký stupínek, kam ostatní pouští jen velmi nerad. Oblečení mu musí sedět, vlasy poslouchat a jeho odraz v zrcadle nesmí vypadat, jako kdyby nad ním prohrál souboj. Marnivost u něj není drobným zlozvykem, ale životním stylem. Stará se o sebe s péčí, kterou věnuje jen málokomu jinému, a pokud někdy něco považuje za nedostatečně krásné, kvalitní nebo hodné jeho pozornosti, většinou to dá najevo dřív, než se stačí ozvat slušné vychování.

Na první pohled působí téměř dokonale, ostatně tak, jak se u sirény předpokládá. Usmívá se přesně tak, aby vypadal mile, mluví s lehkostí vánku, který nikdy nemusel bojovat o právo být slyšen, a flirt používá stejně přirozeně jako jiní pozdrav. Umí být okouzlující, společenský a zábavný, pokud ho společnost baví. Jenže jeho kouzlo má i své ostré hrany. Adrianův jazyk je mnohem nebezpečnější než jeho pěsti, protože ty se nikdy pořádně nenaučil používat. Kdyby došlo na skutečnou rvačku, jeho štíhlá postava by příliš dlouho nevzdorovala. To slovy dokáže zasadit ránu tak, aby nejvíc bolela. Nemusí křičet, stačí pohled, lehce zvednuté obočí a několik správně zvolených slov, která po sobě zanechají horší šrám než nehet. Pro facku nikdy nemusí chodit daleko a málokdy chápe, proč ji nakonec skutečně dostal. Vlastní chyby totiž přijímá s elegancí kočky shozené ze stolu - okamžitě se tváří, že spadnout bylo součástí plánu. Omluva mu nejde přirozeně přes jazyk a pravda pro něj není pevnou hranicí. Když se mu nehodí, bez problému ji ohne. Když překáží, něco vynechá. A když stojí mezi ním a tím, co chce, dokáže ji přepsat v úplně jiný příběh.

Líný je pouze ve chvílích, když se svět rozhodne po něm žádat něco, co nechce on. Studium proto nikdy nepatřilo mezi jeho velké životní lásky. Knihy, zkoušky a několikahodinové sezení nad učivem, které jej nezajímá, v něm vyvolávají přibližně stejné nadšení jako mokré ponožky. Není hloupý, to by uráželo hlavně jeho samotného, a když skutečně musí, dokáže se naučit překvapivě rychle. Jenže představa, že by měl pravidelně pracovat jen proto, že se to od něj očekává, mu připadá absurdní. Vždycky raději hledal skulinu, zkratku nebo jedince, který by mu mohl cestu usnadnit.

Adrian - aesthetic 1.png

Muži se mu líbí a nikdy v tom neviděl nic, za co by se měl stydět. Jeho životem jich prošlo mnoho, že by seznam jmen pravděpodobně připomínal špatně vedený adresář, ale málokterý po sobě zanechal něco víc než vzpomínku na příjemnou noc. Rasa, původ ani minulost pro něj nehrají velkou roli; pokud je někdo krásný, zajímavý nebo dostatečně nedostupný, získá jeho pozornost. Většinou však ne na dlouho. Sex pro něj není příslibem a přitažlivost závazkem. Láska je pro něj cizí jazyk, jehož slova sice zná, ale nikdy se je nenaučil používat. Jakmile se na něj někdo citově upne, začne cítit kolem zápěstí okovy a raději odejde dřív, než by jej někdo mohl skutečně držet. Tvrdí, že lásku nepotřebuje... možná proto, že celý život sledoval otce, který se kvůli ní nedokázal odpoutat od ženy, jež mu ubližovala, a Adrian nikdy nechtěl být stejně směšný. 

Jeho sobectví však není absolutní. Existují tvorové, před kterými Adrianovo ego nemá žádnou moc. Exotická zvířata ho fascinují snad stejně dlouho jako vzdálené země, ve kterých je potkával. V záchranných centrech dokáže být vyvrhelem, jakého by jeho spolužáci možná ani nepoznali. Je trpělivým, tichým a opatrným. Zvíře totiž nezajímá jeho příjmení, počet medailí ani cena kabátu, který nechal za dveřmi. Nedá se okouzlit úsměvem a neodpustí prudký pohyb jen proto, že je Adrian hezký. Jeho důvěru si musí zasloužit, a možná právě proto ji respektuje víc než důvěru lidí.  

MINULOST

Narodit se do rodiny Bellerose znamenalo přijít na svět s jistotou, že hlad, chudoba a slovo "nemůžeme" zůstanou jen pojmy v cizích příbězích. Adrian je posledním potomkem sirény Cateriny Salviati-Bellerose a zároveň první a jediné dítě, které kdy měla s Étiennem Lucem Bellerosem. Poslední však neznamená jediné. Caterina patřila ke generaci sirén, na níž byly stále patrné jizvy Velkého umlčení a s nimi spojená snaha znovu posílit počet vlastní rasy. Mít více potomků nebylo v jejím okolí ničím neobvyklým a trvalé partnerství rozhodně nebylo podmínkou pro založení rodiny. Než poznala Étienna, měla několik dětí s různými muži a stejně jako se rozpadaly její vztahy s nimi, rozcházely se postupně i životy jejích potomků. Většina z nich zůstala rozesetá po Evropě a Adrian o nich dosud ví asi tolik, kolik potřebuje, aby dokázal odpovědět, pokud se někdo zeptá. Nikdy po jejich společnosti netoužil a Caterina mu k tomu nedávala mnoho důvodů. O svých starších dětech mluvila zřídka, zatímco na nejmladšího syna hleděla jinak. Byl poslední, byl chtěný. Ten, kterého už nepřivedla na svět kvůli budoucnosti sirén, ale protože se rozhodla, že právě jeho chce mít. A především byl tím dítětem, které se jí podle jejího vlastního měřítka skutečně povedlo. 

Étienne Luc Bellerose byl mužem, kterého si pro svého synáčka lépe vybrat ani nemohla. Pocházel ze zámožné francouzské rodiny, jejíž peníze nevoněly novotou, ale dlouhými desetiletími majetku, nemovitostí a správných známostí. Po otci převzal Bellerose Collection, síť luxusních hotelů a resortů rozesetých od Azurového pobřeží přes Paříž až po francouzské Alpy. Caterina si jeho jména i majetku všimla stejně rychle jako Étienne jí. Zamiloval se bezhlavě, zatímco ona podstatně opatrněji. Přesto se vzali se a dlouhému Caterininu rodokmenu přibyla nová větev zakončená Adrianovým jménem. Manželský prsten však nikdy nebyl dost pevný, aby zadržel ženu, která celý život odmítala patřit pouze jednomu muži. Étienne se časem naučil některé věci přehlížet, o jiných raději nemluvit, nebo si nalhávat fantazie, které mu dovolily zůstat. O nevěrách své ženy věděl. O tom, že měl dávno odejít, taky. Přesto ho každé delší odloučení táhlo zpátky jako příliv ke břehu.

Adrian vyrůstal v domově, kde se láska snadno zaměňovala za luxus. Co chtěl, zpravidla dostal. Oblečení, cestování, soukromé lekce i nové záliby pro něj nebyly ničím výjimečným; otec platil a matka vybírala to nejlepší. Přesto její péče nikdy nebyla příliš něžná. Adrian si ji nepamatoval jako maman, která by jej objímala po špatném snu nebo hladila po vlasech jen proto, že měla potřebu mu být nablízku. Její náklonnost měla konkrétní podobu: pochválila jeho vzhled, když byl dokonale upravený; byla na něj pyšná, když zvítězil; upravila mu límec před společenskou událostí a spokojeně se usmála, když se za ním lidé otáčeli. Adrian brzy pochopil, že obdiv je příjemný, úspěch přináší odměnu a krása dokáže odpustit překvapivě mnoho nedostatků. Nicméně nikdy nepoznal, že obyčejné mateřské vřelosti měl o poznání méně než jiné děti.

Právě sňatek s Étiennem Caterině otevřel cestu ke Crimson Court. Bohatství, kontakty a společenská hodnota rodiny Bellerose z ní udělaly vhodnou kandidátku a Adrian tak vyrůstal na samém okraji Dvora od chvíle, kdy byl dost starý na to, aby vydržel celý večer v dokonale padnoucím oblečení a neudělal své matce ostudu. Účastnil se po jejím boku některých společenských událostí a od malička nasával svět luxusu, etikety a dobrého jména. Matka mu přitom vštěpovala jednoduché pravidlo: vyvrhel by měl umět nabídnout něco, kvůli čemu stojí za to si ho zapamatovat.

Adrian - aesthetic 2.png

U Adriana se tím něčím stal led. Na brusle se postavil ještě jako malý chlapec a zpočátku šlo jen o další z dlouhé řady aktivit, které pro něj jeho matka vybírala, aby nebyl obyčejný. Tentokrát počáteční nadšení překvapivě nezmizelo. Krasobruslení nabízelo něco, co mu žádný jiný koníček nedal. Zvuk ostří zařezávajícího se do ledu, hudba utopená sdapotleskem a pohledy lidí upřené jediným směrem v něm probudily jedinou lásku, kterou kdy poznal. V osmi letech už závodil, o několik let později měl vlastního trenéra a podřizoval se režimu, který by v čemkoli jiném považoval za nesnesitelný. Dokázal vstávat brzy, opakovat stejný skok do bolesti a vstát z ledu po pádu jen proto, aby jej zkusil znovu. 

Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat a právě s nimi přestával pro Crimson Court být pouze Caterininým hezkým synem. Nejprve přišly kontakty, doporučení na lepší trenéry a choreografy, později soustředění, specialisté a peníze. Étienne by samozřejmě dokázal synovu kariéru financovat i sám, ale právě v tom spočíval rozdíl mezi penězi otce a podporou Dvora. Crimson Court neplatil Adrianovi z dobročinnosti, ale investoval do vyvrhele, který mohl stát na pódiu mezi lidmi a ukazovat, že je dokáže porazit v jejich vlastní disciplíně. Adrian vyhrál francouzský juniorský titul, začal sbírat úspěchy na mezinárodní scéně a ještě před přechodem mezi seniory dostal nabídku stát se skutečným členem Crimson Court. Přijal ji okamžitě. V jeho očích nešlo o vstup do cizího světa, ale o formální potvrzení místa, o němž byl od dětství přesvědčený, že mu jednou bude patřit. 

S dospíváním přišlo i zjištění, které Adrian sám nikdy nepovažoval za nijak převratné. Líbili se mu muži. Nebyla v tom tragédie, vnitřní boj ani kostlivec schovaný ve skříni. Caterinu navíc samotná skutečnost nijak zvlášť nepohoršila; mnohem méně se jí líbilo, co by mohla znamenat pro pokračování její linie. Ze všech svých dětí považovala právě Adriana za toho, který měl její rod jednou reprezentovat dál, a představa, že by po něm nemusel zůstat žádný potomek, se jí příliš nezamlouvala. S kým její syn tráví noci jí bylo víceméně jedno. Co po něm zůstane, už ne. Adrian však rodičovství odsunul do stejné přihrádky jako důchod, závěť a jiné problémy těch, kteří mají příliš mnoho času přemýšlet o budoucnosti. Caterina mohla plánovat rodokmen za něj, on měl zatím jiné věci na práci.

Jednou z nich bohužel zůstávalo vzdělání. Caterina odmítala připustit, že by její syn mohl být známý a krásný, ale zároveň tak nevzdělaný, aby za něj musela před společností klopit oči. Adrian proto vedle stále náročnějších tréninků nastoupil na Institut de Valombre, prestižní francouzskou akademii pro vyvrhele. Tradice, společenská úroveň a důraz na reprezentaci, které institut nabízel, mu byly velmi blízké. Horší bylo, že součástí školy bylo také učení. Dlouhé roky proplouval pomocí soukromého doučování, trochy talentu a schopnosti zabrat přesně ve chvíli, kdy už mu hořelo pod nohama. Naučil se jen tolik, aby prošel, a následně většinu znalostí s radostí pustil z hlavy. Jenže krasobruslení postupně přestalo být koníčkem a začalo požírat hodiny, které měly patřit studiu. Soutěže, tréninky a soustředění rostly, známky klesaly a profesoři přestali přehlížet skutečnost, že slavný student je pořád studentem.

Během závěrečného roku na Valombre našel Adrian řešení v jednom z mladších pedagogů. Nebyl to původní plán, alespoň ne celý. Začalo to přitažlivostí, několika pohledy, které trvaly déle, než bylo vhodné, a tajnými schůzkami za dveřmi, jež měly zůstat zavřené. Teprve později Adrian zjistil, že poměr s mužem na druhé straně katedry může mít i praktické výhody. Absence se daly přehlédnout, termín posunout a některé chyby ztratily na důležitosti. Když však přišlo závěrečné hodnocení, nestačilo už přimhouřit oči. Aby prošel, musel by pedagog otevřeně falšovat výsledky a krýt povinnosti, které Adrian nikdy nesplnil. Tam poprvé zaznělo rozhodné ne. 

Odmítnutí nikdy nebylo slovem, které by Adrian snášel s grácií. Ještě méně od muže, od něhož očekával loajalitu, a který poměr ukončil právě ve chvíli, kdy jej potřeboval nejvíc. Netrvalo dlouho a jejich vztah vyšel najevo. Valombre zahájilo vyšetřování a Adrian se ocitl v příběhu, kde mu poprvé hrozilo, že bude hrát roli viníka. Tak ho jednoduše přepsal. Pedagog podle jeho verze překračoval hranice, zneužíval postavení a sexuálně Adriana obtěžoval. Nebyla to lež postavená úplně z ničeho, učitel skutečně navázal poměr se studentem a mocenská nerovnováha mezi nimi existovala bez ohledu na Adrianovu ochotu. Jenže z jeho vyprávění zmizela vlastní iniciativa, dobrovolné schůzky i očekávání, že za sex dostane něco na oplátku. Z vyvrhele, který odmítl zachránit jeho studium, se stalo monstrum, jež ho mělo do všeho dotlačit. Vyšetřování nakonec poškodilo oba. Učitel přišel o místo a jeho jméno si odneslo špínu, která se nedala snadno smýt a Adrianovi institut neodpustil dlouhodobý neprospěch ani studium, které bylo už před skandálem sotva nad vodou. Valombre opustil bez dokončení a se skvrnou na pověsti, kterou tentokrát nedokázala zakrýt ani záře medailí. 

Caterina nekřičela. Možná právě proto její reakce bolela víc než Étiennův vztek. S kým její syn spal, ji nezajímalo, ale vadilo jí, že z něčeho soukromého dovolil udělat veřejnou ostudu. Adrian od ní nedostal konejšení, ale chladné poučení, že pokud už hodlá ničit lidem život, měl by se alespoň naučit dělat to způsobem, který nepoškodí jeho vlastní jméno. Étienne reagoval přesně opačně. Zuřil, vyhrožoval zastavením peněz a několik dní snad skutečně věřil, že tentokrát nastaví synovi hranice. Jenže stačilo, aby Caterina pronesla několik vět, Adrian vyrobil omluvu dostatečně pěknou na to, aby se dala přijmout, a otcovy převody nikdy nepřestaly chodit. Místo trestu tak přišel útěk, nebo spíše nový začátek. Caterina se s Adrianem přesunula do Spojených států, kde na něj čekala Akademie Nevermore. Étienne zůstal ve Francii, neboť hotely, zaměstnance a rodinné impérium nebylo možné přestěhovat přes Atlantik spolu s několika kufry. Za manželkou pouze pravidelně létal a jejich manželství mohlo přežívat dál, v nekonečném rytmu hádek, přitažlivosti a krátkých období, během nichž se téměř podobali normální rodině.  

Nevermore mělo být čistým listem, ale Adrian na něj začal psát stejným rukopisem. Část studia z Valombre mu nebyla uznána a škola neměla nejmenší zájem předstírat, že jeho předchozí neúspěchy neexistovaly. Jenže právě v té době začala jeho sportovní kariéra vstupovat do nejvýraznějšího období. Po přechodu mezi seniory se prosadil ve francouzské reprezentaci a jeho jméno pomalu přestalo patřit jen juniorské scéně. Přesun do Ameriky mu otevřel nové možnosti tréninku, Crimson Court dál zajišťoval zázemí, trenéry i podmínky a Adrian se na ledě přibližoval cíli, který jako dítě vyslovoval s takovou samozřejmostí, jako by byl už dávno jeho. V zimě roku 2026 se jím skutečně stal olympijský led. Medaili si domů nepřivezl, ale samotná účast mezi nejlepšími závodníky světa udělala pro jeho jméno víc než další pohár ve vitríně. V Americe už nebyl jen dalším studentem Nevermore, nýbrž tím francouzským krasobruslařem, kterého bylo snazší poznat podle blond vlasů a věčně lehce otráveného výrazu než podle školní uniformy. 

Jenže olympijský led neuměl psát školní testy místo něj. Adrian strávil většinu sezóny mezi tréninky, soustředěními a soutěžemi, zatímco učebnice trpělivě čekaly někde na dně jeho priorit. Na konci roku přišlo zjištění, že ani olympijská účast se na Nevermore nepočítá jako náhrada za nesplněné předměty. Závěrečný ročník neudělal a byl nucen jej zopakovat. Ve dvaceti letech tak stále sedí ve škole, kterou by většina jeho vrstevníků už dávno nechala za sebou. Adrian v tom žádnou životní tragédii nevidí. Spíš je to další nepříjemné zdržení. 

Dnes žije podle vlastních pravidel snad ještě víc než kdy předtím. Dohled rodičů se rozvolnil natolik, že z něj zůstalo sotva několik tenkých vláken. Caterina se sice oficiálně přestěhovala do Spojených států s ním, ale její kufry tráví víc času zavřené v letadlech než ve skříni. Crimson Court, společenské povinnosti i ostatní děti ji pravidelně táhnou zpět do Evropy a Adrian se jen málokdy ptá, kam přesně. Étienne zůstává na druhé straně oceánu, obklopený hotely a prací, přestože jeho peníze dorazí do Ameriky s větší pravidelností než on sám. Adrianovi tak zůstala svoboda, která je u vyvrhela jeho povahy téměř stejně nebezpečná jako příležitost. Matčina nepřítomnost a otcovy převody se staly dvěma jistotami jeho života. A mezi nimi stojí on - s bruslemi přehozenými přes rameno, dalším školním rokem před sebou a přesvědčením, že svět je stále dost velký na to, aby v něm nemusel narazit na hranici, kterou nepůjde obejít. 

4Adrian-aes.png
ZAJÍMAVOSTI

  • Celé jménem je Adrian Luc Bellerose.

  • Jeho šupiny jsou ledově modré se stříbřitým leskem, na ploutvi přecházejí do sytější modři.

  • Stejně jako ostatní sirény na Nevermore nosí tlumící amulet, jehož zákaz sundávání kupodivu zatím neporušil.

  • Měří 173 cm a má štíhlou, pevně vypracovanou krasobruslařskou postavu.

  • Jeho oči mají barvu křišťálově čisté vody. 

  • Je členem Crimson Court. Do jeho prostředí ho přivedla matka, vlastní členství si však získal krasobruslařskými úspěchy.

  • Reprezentuje Francii v krasobruslení a roku 2026 se zúčastnil zimních olympijských her.

  • V Jerichu má vlastní byt financovaný otcem. Tráví v něm tolik času, dokud si jeho absence nevšimne akademie.

  • Miluje cestování a z každé země si vozí alespoň jeden, překvapivě většinou levný suvenýr.

  • Má slabost pro exotická zvířata a dobrovolničí v záchranných centrech. Zachránil tukana, kterého později adoptoval.

  • V jídle je nesnesitelně vybíravý.

  • Fyzickým konfliktům se vyhýbá. Je rychlý a pružný, ale prát se neumí; spoléhá spíš na útěk nebo ostrý jazyk.

  • Je otevřeně gay a svou orientaci nikdy neskrýval.

  • Jeho mateřským jazykem je francouzština, plynně ovládá angličtinu a částečně i italštinu díky původu své matky.

  • Peníze dostává převážně od otce, takže jeho představa o "běžném kapesném" se značně liší od té studentské.

  • Je velmi pravděpodobné, že nikdy nepracoval rukama.

AKTIVITA

ADRIAN L  BELLEROSE

.

bottom of page