top of page
...don’t stare into the shadows...
O skutečném původu upírů neexistuje žádná potvrzená pravda ani jediné místo, k němuž by bylo možné jejich vznik spolehlivě přiřadit. Pověsti o bytostech živících se krví se nezávisle objevovaly v kulturách po celém světě, což naznačuje, že první linie krvežíznivých patrně nevzešly ze společného předka. Jedna z nejstarších teorií sahá do starověkého Egypta, kde se měli učenci ve snaze přelstít smrt pokoušet nahrazovat krev starých lidí krví mladých. S nástupem křesťanství však tuto domněnku zastínily příběhy o hříšnících pohřbených bez řádných obřadů, kteří se měli navracet ze záhrobí. Samotní upíři se k žádné z těchto legend nehlásí a skutečný počátek považují za nenávratně ztracené tajemství.
Nejtemnější kapitola upíří historie se začala psát v 18. století během evropských epidemií. Jejich bledá pokožka, chladné tělo a sotva znatelný tep připomínaly tělo mrtvoly, a v hluboké hibernaci byli od skutečně zemřelých téměř k nerozeznání. V dobách moru a dalších nákaz lidé snadno uvěřili, že se krverození navracejí z hrobů, vysávají život svým blízkým a přinášejí nemoc do vesnic. Strach postupně přerostl v rozsáhlou upíří hysterii, během níž byly po celé Evropě hromadně otevírány hroby. Domnělí navrátilci byli probodáváni kůly, zbavováni hlav a spalováni, aby se již nemohli probudit. Mezi znesvěcenými ostatky nevinných se přitom skutečně nacházeli i hibernující upíři, kteří se stali oběťmi lidského strachu. S evropskými přistěhovalci se pověry o upírech později rozšířily do Ameriky, kde v odlehlých osadách byla úmrtí na tuberkulózu a další nemoci znovu připisována nemrtvým. Staletí pronásledování je naučila dávat přednost životu v ústranní. Místa své hibernace pečlivě střeží a s plynoucím věkem mění jména i identity, aby jejich dlouhověkost zůstala nepovšimnuta.
Upíři stárnou mnohonásobně pomaleji než lidé, avšak nejsou nesmrtelní. Jejich život prodlužuje pravidelný přísun krve a dlouhá období hibernace, během nichž se proces stárnutí téměř zastaví. Nejstarší spolehlivě zdokumentovaný upír se dožil přibližně pěti set let, skutečná hranice jejich života však zůstává neznámá - mnozí staří jedinci totiž zmizeli, byli zabiti nebo se z hlubokého spánku už nikdy neprobudili.
Konzumace krve je podstatou jejich přežití. Udržuje tělo při síle a bez pravidelného přísunu postupně slábnou. Lidská je pro ně nejvýživnější a chuťově nejpříjemnější, zatímco zvířecí je méně lákavou náhradou. Běžnou stravu sice mohou pozřít, jejich tělu však neposkytuje žádné živiny a její chuť vnímají velmi nevýrazně. V moderní společnosti získávají krev převážně prostřednictvím nemocnic, krevních bank a registrovaných dárců. Existuje také syntetická náhražka, její výroba je však nákladná a dostupnost značně omezená. Pití přímo z člověka je nezákonné, přesto se jej někteří upíři odmítají vzdát. Dodnes vznikají tajná společenství dobrovolníků, kteří jim svou krev vědomě nabízejí, zatímco jiní ji získávají lovem.
Krverození, démoni ze záhrobí nebo lidově Tesáci. Patří k nejdéle žijícím vyvrhelům, jejichž existence závisí na krvi druhých. Odjakživa byli vnímáni spíše jako nebezpeční predátoři než jako rovnocenná součást společnosti, a dodnes zůstávají jednou z nejméně vítaných ras. Žijí ve stínech a pod rouškou noci, o jejíž vládu odnepaměti soupeří s vlkodlaky.
Mnozí upíři jsou samotářští, teritoriální a mimořádně opatrní. Neradi vpouštějí cizince do míst, kde se krmí či hibernují, a narušení svého území mohou vnímat jako přímé ohrožení. Díky dlouhému životu bývají trpěliví, vzdělaní a schopní plánovat na desítky let dopředu, jejich uzavřenost však často působí chladně až povýšeně. Přesto nežijí výhradně samotářsky, ale mnozí vytvářejí malé rodové klany, které po generace střeží společné zásoby krve, území i místa hlubokého spánku.
Příslušnost ke klanu může poskytovat ochranu a zázemí, zároveň však bývá spojena s přísnými pravidly, starými závazky a očekáváním naprosté loajality. Mladší upíři se od těchto tradic stále častěji odvracejí a volí život mezi ostatními vyvrheli, čímž se dostávají do střetu se starými rody lpícími na utajení a někdejších způsobech života. Upírem se musí daný jedinec narodit, pouhé kousnutí nepřenáší jejich genom dál. Upíří děti se rodí jako upíři a stárnou zhruba do dvaceti pěti let. Vzácně se jejich stárnutí může zastavit o něco dříve.
SCHOPNOSTI
-
Dlouhověkost
-
Nadlidská síla, rychlost a reflexy
-
zesílené smysly a noční vidění
-
proměna v netopýra/komunikace s nimi
-
znecitlivující a protisrážlivé sliny
-
regenerace
-
imunita vůči nemocím
SLABINY
-
česnek
-
přímé slunce (6+)
-
Citlivost očí na světlo
-
hlad
-
oheň
-
hibernace
-
Tisové dřevo
Upíři převyšují ostatní vyvrhele nadlidskou silou, rychlostí a reflexy, jejichž intenzita závisí na množství přijaté krve. Stejně výrazně mají zesílený sluch, čich a zrak. Dokážou zaslechnout tlukot srdce, ucítit pach čerstvé krve na větší vzdálenost a zachytit pohyb i v téměř naprosté tmě. Jejich oči jsou dokonale přizpůsobené nočnímu životu, ve dne jsou však snadno oslněni, a proto je jejich tradiční, i když nápadnou ochranou nosit brýle s tmavými skly.
Většina se v průběhu života naučí proměnit v netopýra. V této podobě si zachovávají vědomí, ale jsou fyzicky slabší a proměna je stojí značné množství energie. Při krmení jejich sliny tlumí bolest a zpomalují srážení krve, nicméně samotné kousnutí člověka v upíra nikdy nepromění.
Nejčastější hrozbou krverozených je samotný hlad. Bez pravidelného přísunu krve postupně ztrácí sílu, rychlost i schopnost ovládat své instinkty. Čím déle hladovějí, tím obtížněji odolávají pachu čerstvé krve a mohou napadnout i člověka, kterému by za běžných okolností neublížili. Dlouhodobé hladovění tělo může donutit k hibernaci, ze které se bez cizí pomoci již neprobudí.
Přímé slunce jim při delším vystavení způsobuje bolestivé popáleniny a po několika hodinách bývá zpravidla smrtelné. Stejně nebezpečný je oheň, kdy jejich tělo vzplane téměř okamžitě. Tepelná zranění se hojí mimořádně obtížně i během hibernace a rozsáhlé spálení může regeneraci zcela znemožnit.
Na každém mýtu se skrývá kus pravdy. Upíři trpí silnou alergií na česnek, ačkoli je jeho pouhá přítomnost nezabije. Pach je dráždí, koncentrovaná šťáva poškozuje pokožku a požití může způsobit otok, dušnost i výrazné oslabení.
Podobně nebezpečné je pro ně tisové dřevo, jehož míza a třísky působí v upířím těle jako prudký toxin. Rány způsobené tisovou zbraní se nezacelí, dokud z nich není odstraněn každý úlomek, přičemž i nepatrná tříska může způsobovat dlouhodobou bolest, a zásah do srdce vede k okamžité smrti. Odtud pochází tradice vyrábět kůly určené k lovu upírů právě z tisu.
Dokážou se uchýlit k hibernaci, která jim původně umožňovala přečkat dlouhá období nedostatku, snížit spotřebu krve a zabránit tomu, aby příliš častým lovem vyčerpali vlastní zdroj potravy. Během hlubokého spánku se jejich dech a tep zpomalí a tělesná teplota sníží natolik, že jsou téměř k nerozeznání od mrtvých. Jde zároveň o jediný stav, během něhož se tělo dokáže regenerovat. Drobná poranění mohou zmizet během několika hodin, zatímco vážnější rány vyžadují dostatečné nasycení a mnohem delší spánek. Rakev není nezbytná, poskytuje však potřebnou tmu, klid a ochranu. Spící upír je zcela bezbranný a předčasné probuzení přeruší jeho hojení a zanechá upíra zmateného.
MORBIDOVÉ
schopnost uvažovat a po bezpečném probuzení je vrátit mezi ostatní. Jde však o nebezpečný proces a bez následného podání krve se nemusí z hibernace vůbec probrat. U jedinců, kteří zdivočení propadli příliš hluboko, hibernace nepomáhá. Jejich tělo přijme netopýří rysy natrvalo, rozum zcela zanikne a z upíra zůstane pouze krvežíznivá bestie. Takoví Morbidové jsou kvůli nebezpečí pro lidi i ostatní vyvrhele loveni a zabíjeni.
Ani úspěšné uzdravení však nezůstává bez následků. Upír, který se jednou stal Morbidem, je při každém dalším krvavém úplňku náchylnější k opětovnému zdivočení. Přeživší proto často čelí nedůvěře vlastního druhu a někteří bývají během těchto nocí preventivně izolováni, neboť nikdo nedokáže s jistotou říct, zda příště svou vůli znovu ovládnou.
Krvavý úplněk probouzí v krverozených hlad mnohem silnější než kdykoliv jindy. Většina jej dokáže překonat pouhou silou vůle, jiní však během noci ztratí kontrolu a obrátí se proti každému, v jehož žilách proudí krev. Pokud jejich běsnění neustane ani po odeznění úplňku, začínají se měnit v bytosti známé jako Morbidové.
Zdivočení zprvu ovlivňuje jejich chování. Upír propadá nekontrolovatelnému hladu, ztrácí zábrany a stále obtížněji rozeznává blízké od lahodné kořisti. Postupem času si jeho tělo prochází fyzickými změnami - oči získávají krvavé zbarvení, tesáky a nehty se prodlužují, prsty se vytahují a uši nabývají ostřejšího, netopýřího tvaru. Spolu s tím sílí jeho sluch, čich i schopnost orientace ve tmě, zatímco řeč, rozum a poslední zbytky lidskosti pomalu ustupují instinktům.
Do konečné podoby dospěje jen málokterý Morbius. Ti, kteří jsou nalezeni včas, bývají zajati a drženi bez přístupu ke krvi, dokud je vyčerpání nedonutí upadnout do hibernace. Hluboký spánek může rané zdivočení zvrátit, navrátit jim původní rysy i
ZAJÍMAVOSTI
-
Po nasycení se jim zvýší tělesná teplota, zesílí tep a pokožka získá na pár hodin živější odstín.
-
Dávají přednost krvi zahřáté na tělesnou teplotu; chlazená je méně chutná.
-
V netopýří podobě si zachovávají barvu očí, zranění i následky hladu.
-
Rakve nejsou pro hibernaci nutné, ale obvykle představují cenné rodinné dědictví. Některé provázejí svého majitele po celý život.
-
Po několikaleté hibernaci mohou trpět zmateností, výpadky paměti a obtížnou adaptací světu.
-
Upíři běžně používají několik jmen a identit a pravdu o svém věku neradi sdílejí s cizími.
-
Nejsou nositeli nemocí, protože bakterie ani viry v jejich těle nepřežijí. Přesto bývali mylně považováni za původce moru a dalších epidemií.
-
Kříže, svěcená voda ani zrcadla na ně nemají žádný účinek. Tyto pověry vznikly z náboženských příběhů, na které bývají hákliví.
-
Nejznámější upíří společenství jsou rod Drăvescu, Řád Vita Sanguinis a Crimson Court, přestože vedle nich existuje mnoho dalších menších rodů a covenů.
-
Během morových epidemií někteří upíři působili jako moroví lékaři.
-
V průběhu staletí se upíři částečně přizpůsobili dennímu světlu. Dnešní generace snášejí pobyt na slunci lépe než jejich předkové, stále se však neobejdou bez ochrany.
-
Existují krémy chránící upíří pokožku před sluncem, starší je však neradi využívají, neboť jejich použití považují za slabost.
-
Morbidové jsou na světlo výrazně citlivější než běžní upíři. Prudké osvětlení je dezorientuje a přímé slunce jim působí vážná zranění mnohem rychleji.
bottom of page