top of page
JERICHO
„You are abominations in the Devil's grip! I will not stop till I have expunged this New World of every outcast.
Godless creatures!.” ― Joseph Crackstone
Maloměsto ukryté hluboko mezi temnými hvozdy státu Vermont. Místo, kde se husté lesy zdají být téměř bez konce, mlha se ráno líně převaluje mezi stromy a hladina stejnojmenného jezera dokáže za bezměsíčných nocí působit jako černé zrcadlo. Jericho dnes působí jako ospalé městečko, jehož obyvatelé žijí zdánlivě poklidným životem. Avšak málokdo ví, jak krvavé kořeny se ukrývají pod jeho ulicemi. Nedaleko města se nachází proslulá Nevermorská akademie, jejíž přítomnost je s Jerichem spojována po generace. Samotné město je však mnohem starší. Jeho historie sahá více než sto let před vznikem akademie, do roku 1625, kdy poutník Joseph Crackstone společně s prvními osadníky založil malou kolonii.
Crackstone a jeho lidé přišli od východního pobřeží. Jejich předkové před lety opustili Britské impérium a vydali se přes oceán hledat nový domov, kde by mohli začít nový život podle svých vlastních pravidel. Cesta do nitra tehdejší divočiny však nebyla ani zdaleka tak snadná, jak si představovali. Několikrát jejich postup zastavila francouzská armáda, která si nárokovala rozsáhlá území tehdejší Severní Ameriky. Ještě větší překážku však představovali ti, které osadníci nazývali vyvrheli. V lesích a na územích obývaných indiánskými kmeny Abenaki a Mohawk po generace žily početné komunity měňavců, vlkodlaků a věštců. Pro místní kmeny nebyli monstry ani démony, ale součástí jejich světa, příběhů a jejich společenství. Osadníci je však vnímali jinak a Joseph Crackstone byl přesvědčen, že jejich přítomnost představuje hrozbu pro nový svět, který se snažil vybudovat. A ještě v roce založení Jericha došlo k prvnímu masakru.
Crackstone nechal své muže pročesat okolní lesy. Během několika hodin pochytali desítky vyvrhelů - muže, ženy i děti. Bez soudu, bez možnosti bránit se a bez jediného slitování byli odvlečeni do velké stodoly, která měla brzy změnit význam celého nově vznikajícího osídlení. Vězni byli připoutáni těžkými řetězy k podlaze - někteří se pokoušeli vzdorovat a jiní prosili o život. Té noci nikdo z osadníků neprojevil lítost ani milosrdenství. Všechny vyvržence uvnitř stodoly nechali uhořet zaživa poté, co dřevěnou konstrukci zapálili pochodněmi. Jericho tak bylo od svého prvního dne postaveno na krvi nevinných. Mezi mrtvými byla i rodina vyvrhelky Morgany Nightvaleové, která jako pomstu celé Jericho proklela.
Než byla v roce 1791 postavena Nevermoská akademie, Jericho si prošlo mnoha temnými kapitolami. Od bojů s Mohawky, přes zničení velké části během sedmileté války a krize úrody až po bitvy s jinými lidmi ze sousedních osad. Vyvrhelové se do Jericha navrátili až léta páně 1784, kdy se v městečku objevil Nathaniel Faulkner - nizozemský spisovatel, filozof a také velký zastánce vyvrhelské společnosti, neboť byl sám věštcem, bílou holubicí. Měl jasnou vizi toho, k čemu byl předurčen. Společně se svou pravou rukou, Chlupáčem Ignatiusem, jehož prazvláštní společenství Ittů se pyšnilo tělem kompletně zakrytým srstí, se setkal s tehdejším Správcem Josephem Gatesem. Ten, ač nesl jiné příjmení, pocházel z přímé linie Crackstonena.
Podle historických zápisků se správce Gates většinu jejich schůzky díval pouze na Ignatiuse a dával najevo své opovržení. Pan Faulkner mu pak předložil smlouvu o koupi pozemků u jezera Jericho. Byla podepsaná samotným guvernérem a dovolila tam Faulknerovi později položit základní kámen pro akademii. Toto zjištění vedlo k protestům v celé osadě i k několika pokusům stavbu zhatit a zastavit.
Jericho se během 18. a 19. století postupně rozrůstalo a modernizovalo. Z malé osady se pomalu stávala skutečná obec a později město. S jeho růstem však nezmizela ani stará nenávist vůči vyvrhelům. Ti, kteří se v Jerichu pokusili usadit, byli pravidelně šikanováni, ponižováni, vyháněni a v některých případech i napadeni. Život mezi lidmi pro ně byl natolik nesnesitelný, že většina z nich nakonec město opustila. Někteří se usadili v okolních osadách, jiní zamířili do Burlingtonu, kde měli alespoň větší šanci žít bez neustálého strachu.
Za oceánem se mezitím měnil svět. V Evropě docházelo k zásadním společenským i politickým změnám. Nové zákony, myšlenky a pravidla postupně překonávaly Atlantik a dostávaly se i do mladých amerických států. Společnost se začínala pomalu měnit a spolu s ní i pohled na ty, kteří byli po staletí považováni za méněcenné či nebezpečné. Boje za nezávislost, postupné rušení otroctví a především snaha o získání základních občanských práv dosáhly svého vrcholu. Na některých místech už nebylo možné vyvrhely jednoduše vyhnat na okraj společnosti, ale museli se stát její součástí.
Pro Jericho to znamenalo začátek nové éry. Město, které kdysi vzniklo z krve vyvrhelů, se jim mělo znovu otevřít.
V současnosti je Jericho venkovským městem, kde převážně žijí normálové. Vyvrhelové z nedaleké Nevermorské akademie sem zavítají především za nákupy, zábavou, jídlem nebo jednoduše proto, aby na chvíli unikli z prostředí školy. Jejich přítomnost už dávno není ničím neobvyklým. V ulicích města lze spatřit studenty nejrůznějších podob a schopností, kteří se mísí mezi místními obyvateli stejně přirozeně jako kdokoliv jiný. Soužití obou společenství se během desetiletí stalo běžnou součástí života. Obchody, restaurace i další podniky jsou zvyklé na návštěvy studentů akademie i turistů a většina obyvatel přijala skutečnost, že jejich město leží v bezprostřední blízkosti jedné z nejvýznamnějších škol pro vyvrhely v celé zemi, ne-li na světě. V Jerichu je podzim považován za nejkrásnější období. Zimy jsou zde poměrně kruté, léta snesitelná a jara velmi vítaná, ač během března a dubna častěji prší.
To však neznamená, že staré předsudky zmizely. Někteří obyvatelé Jericha stále pohlížejí na odvržence s nedůvěrou, jiní se jich otevřeně bojí. A najdou se i tací, kteří nikdy nezapomněli na příběhy předávané z generace na generaci - příběhy o nebezpečných tvorech žijících v lesích, o dětech, které se dokázaly proměnit ve zvířata, o vlkodlacích, věštcích a dalších bytostech, kterým jejich předkové odmítali říkat lidé. Strach má totiž zvláštní vlastnost: dokáže přežít staletí.
bottom of page