top of page
HISTORIE
„The darkest histories are often the ones never written.” ― Euryale
Zatímco dějiny lidstva zaplnily nespočet učebnic, kronik a encyklopedií, minulost a vývoj vyvrhelů zůstávají z velké části zahaleny mlhou neznáma. Jejich příběhy se jen zřídka dostaly na stránky oficiálních dějin a ještě méně často se o nich hovořilo nahlas. To, co se dochovalo, jsou útržky starých záznamů, rodinné kroniky, zakázané svazky a legendy předávané z generace na generaci. Vyvrhelové nikdy nebyli jedním národem ani jednotnou rasou. Byli a stále jsou společenstvím těch, kteří se nějakým způsobem vymykají světu obyčejných lidí. Někteří se narodili s darem, jiní s prokletím. Někteří dokázali ovládat mysl, měnit svou podobu či nahlížet za hranice života a smrti a jiní byli odlišní pouze způsobem, kterému se normální svět nedokázal přizpůsobit.
Po staletí žili ve stínu lidské civilizace. Skrývali své schopnosti, uzavírali spojenectví a zakládali vlastní osady, zatímco se snažili přežít strach, který v obyčejných lidech jejich existence vyvolávala. Z těchto střetů vznikaly legendy o nestvůrách, čarodějnicích, přízracích a bytostech, které neměly existovat. Pravda se postupem času ztratila pod nánosem pověr a lidské představivosti.
VĚK ZAPOMENUTÝCH
Kdy přesně se Vyvrhelové objevili nikdo neví. Vznik nejrůznějších ras si lidé po celá staletí vykládali nejrůznějšími způsoby - od dětí samotných bohů a božských příšer až po krvavou magii a kletby. Doba pravěku je i pro lidstvo stále nejasným obdobím historie, která se skládá díky jeskynním malbám, kosterních pozůstatků a raných řemeslnických prací či prostých zbraní. Lidé a vyvrhelové přišli do styku nejméně před dvaceti tisíci lety. Důkazem jsou jeskynní malby znázorňující člověka, jenž zápasí s něčím, co se velmi nápadně podobá vlkodlakovi či již vyhynulým yettiům a kyklopům.
Původ vyvrhelů zůstává dodnes předmětem sporů. Jedna z nejrozšířenějších teorií vychází z Darwinova principu evoluce a tvrdí, že jejich vznik započal jedinou genetickou odchylkou. Mutací, která během vývoje člověka způsobila první nepatrné rozdíly a která se v průběhu dalších generací postupně rozvinula v schopnosti, jež dnes označujeme za vyvrhelské.
Další teorie pochází z náboženských teorií, které se měnily v závislosti na období, které panovalo a na lokaci. S teorií o původů vyvrhelů jako důsledek otevření Pandořiny skříňky přišel starořecký král Falaris.
ZLATÁ ÉRA
Ve starověkém Egyptě byli někteří vyvrhelové považováni za božské bytosti. Věštci se těšili přízni faraonů a jejich schopností si cenili vládci daleko za hranicemi Rudého moře. Jejich proroctví dokázala rozhodovat o válkách, nástupnictví i osudech celých říší. Podle básníka Hésioda však nebyl vztah lidí k vyvrhelům vždy tak příznivý. Sirény byly loveny pro své nádherné šupiny a jejich zpěv se stal stejně proslulým jako strach, který v námořnících vyvolával. Námořníci s nimi sváděli neúnavné boje a jejich příběhy se postupně proměnily v legendy o nestvůrách číhajících na moři.
DaVinciové, tehdy známí jako Obdaření, naopak zažívali období nebývalého rozkvětu. Jejich schopnosti se neprojevovaly pouze v nadpřirozených jevech, ale také v mimořádném intelektu, tvůrčím nadání a schopnosti chápat svět způsobem, který byl pro obyčejné lidi nedosažitelný. Od Archiméda přes Hypatii až po Heróna z Alexandrie se mezi nimi objevovali učenci, vynálezci a myslitelé, jejichž díla předběhla svou dobu. Byli vyhledáváni panovníky, obdivováni učenci a jejich rady měly cenu zlata.
Zlatá éra vyvrhelů měla i svou temnou stránku. Ve stínů hrdinských jmen a osudových válek se nad vyvrhelskou společností stahovala mračna.
Ve starověké Číně byli někteří vyvrhelové považováni za zlé duchy a bytosti, které narušovaly přirozený řád světa. S postupem času se nedůvěra začala šířit i dalšími částmi světa. Řekové a později Římané v nich stále častěji viděli příšery, barbary a nebezpečnou menšinu, kterou bylo možné využít ve svůj prospěch. Například z vlkodlaků se stávali otroci a gladiátoři. V této době ještě mnozí z nich nedokázali své proměny ovládat a s každým úplňkem se jejich lidská stránka vytrácela pod náporem instinktů. V nočních arénách byli nuceni bojovat proti sobě, proti zvířatům i proti obyčejným lidem. Upíři si mezitím vysloužili ještě děsivější pověst. Byli popisováni jako tvorové noci, kteří se vyhýbali slunečnímu světlu a ukrývali se v temných jeskyních, katakombách a opuštěných sídlech. Zprávy o jejich existenci se šířily především mezi vojáky a cestovateli. Jedna z nejznámějších legend jim dokonce připisuje zmizení Deváté legie Hispana, která měla beze stopy zmizet během tažení na území dnešní Británie. Pravda o jejím osudu se ztratila v mlhách času.
A právě v této době se začala měnit samotná podstata vztahu mezi vyvrhely a normály. To, co bylo kdysi považováno za dar, začalo být vnímáno jako hrozba. To, co bylo obdivováno, začalo být loveno. A ti, kteří byli ještě před několika staletími zváni k císařským stolům, byli zavíráni do klecí. S pádem velkých říší začala mizet i ochrana, kterou vyvrhelům poskytovali jejich mocní patroni. Chrámy se rozpadaly, knihovny hořely a spolu s nimi mizely záznamy o jejich původu, schopnostech i dějinách. Vyvrhelové, kteří kdysi kráčeli po boku králů, se začali stahovat do stínů.
DOBA STÍNŮ
Pád Římské říše neznamenal pouze konec jedné z největších civilizací lidských dějin. Pro vyvrhely znamenal začátek období, které mělo trvat téměř celé tisíciletí. Vyvrhelové se začali skrývat před zraky normálů a ti, kteří byli schopni své schopnosti ovládat, se pokoušeli splynout s běžnou populací. Jiní opouštěli města a hledali útočiště v horách, hlubokých lesích, na ostrovech či v místech, kam se člověk odvážil jen zřídka. Některé rody si vybudovaly vlastní osady a postupně vytvořily malé, uzavřené společnosti, jejichž existence měla zůstat tajemstvím. V roce 1216 svůj ostrov jako útočiště dokonce nabídla i gorgona Euryale.
S nástupem křesťanství a šířením nových náboženských představ začali být vyvrhelové stále častěji spojováni s démony, čarodějnictvím a samotným zlem. To, co bylo v dávných dobách označováno za dar bohů, se nyní stávalo důkazem posedlosti nebo kletby. Z obdivu se stala touha tyhle bytosti bez milosti zmasakrovat a vyhubit. Sirény byly loveny a jejich těla se stávala vzácnými trofejemi, gorgoni byli zabíjeni ze strachu z jejich pohledu, vlkodlaci byli pronásledováni během úplňků a upíři se stali námětem pro děsivé legendy, které se šířily mezi vesničany rychleji než samotná pravda. Elementálové, věštci a DaVinciové byli obviňováni z čarodějnictví a obcování s Ďáblem.
Měňavci měli tu výhodu, že mohli jednoduše zmizet tím, že na sebe vzali cizí podobu. Jakmile však byli prozrazeni, čekala je okamžitá poprava. Strach z jejich schopností byl naprosto hysterický a obyčejní lidé se kvůli tomu dokonce začali udávat a vraždit mezi sebou. Ty nejbrutálnější čarodějnické procesy vyhlásil papež Inocenc VIII., který vyvrhely opovrhoval s takovou nechutí, že jejich těla nechával vystavovat jako výstrahu ostatním. Pro každou rasu také zavedl speciální mučící techniky a popravy.
Upíři byli přibiti dřevěnými kůly z tisového dřeva ke křížům a církev je nechávala zaživa spálit sluncem. Ohnivé elementály topili, Aquatiky upalovali, Aery pohřbívali zaživa a Terrany svázané shazovali do jam plných bodců. Vlkodlaky fyzicky mučili stříbrem, natahovali je a pak sekali na kusy. DaVinci a věštce zneužívali pro jejich schopnosti a následně je oběsili. Gorgonům běžně odřezávali hady a vyřezávali nebo vypalovali oči. Sirénám vytrhávali jazyky, trýznili je suchem, sexuálně zneužívali a často jim odřezali všechny šupiny a blány.
V roce 1485 Inocenc založil první organizaci, jenž se zabývala lovem vyvrhelské společnosti. Byla sesterskou organizací inkvizice. Postupem času těchto skupin vzniklo víc. Některé pracovaly pro šlechtu, jiné pro církev a další jednoduše pro peníze. Jejich členové studovali schopnosti jednotlivých druhů, shromažďovali informace o jejich slabinách a předávali si znalosti z generace na generaci.
Paradoxem dnešní doby zůstává, že o vyvrhelech máme více dochovaných záznamů z brků jejich pronásledovatelů než od samotných vyvrhelů. Ti své dějiny po staletí ukrývali a nebo jim byly kradeny, zničeny a spalovány. Mnozí z vyvrhelů se proto rozhodli bránit. Zatímco normálové budovali hrady a království, vyvrhelové budovali něco jiného - tajnou síť útočišť, skrýší a bezpečných cest. Vznikala místa, kam se mohl uchýlit každý, kdo byl nucen opustit svůj domov. Některá z nich přetrvala pouhá desetiletí, jiná se stala základem komunit, které existují dodnes. Útlak vedl i k mnoho ozbrojeným konfliktům armád lidí a nadpřirozených. Po porážce jedné z takových armád v roce 1491 se vyvrhelové úplně stáhli do stínů. Tam pomalu vznikal svět, který měl jednoho dne získat vlastní školy, zákony i historii.
ČAS PROBUZENÍ
Roku 1789 otřásla Evropou Francouzská revoluce a s ní přišla myšlenka, že člověk se nemusí narodit do privilegovaného postavení, aby měl právo na svobodu. Staré společenské pořádky začaly praskat a spolu s nimi se měnilo i lidské vnímání těch, kteří se odlišovali. Války 17., 18. a 19. století zasáhly i jejich komunity. Vyvrhelové bojovali po boku normálů, někdy z přesvědčení, jindy z donucení. Někteří využívali své schopnosti na bojištích, jiní se stali lékaři, průzkumníky nebo špiony. Mnozí však začali odmítat představu, že jejich schopnosti mají být využívány pouze tehdy, když z nich může těžit pouze lidská společnost. V této době již existovala vyvrhelská akademie v Londýně založená roku 1715. A historicky první zámořskou akademií se stala Nevemorská akademie postavená na podzim 1791.
S rozvojem průmyslu a vědy se zároveň začaly měnit samotné hranice mezi normálním a nenormálním. Lidé objevovali elektřinu, nové způsoby dopravy, telegraf, fotografii a další technologie, které ještě před několika staletími působily jako magie. To, co bylo kdysi považováno za nadpřirozené, začalo být vysvětlováno vědou. A právě v tom spatřili někteří vyvrhelové svou největší příležitost. Pokud lidstvo dokázalo přijmout stroje, které se samy pohybovaly, létající konstrukce nebo komunikaci na dálku, možná jednou přijme i člověka, který dokáže číst budoucnost, měnit svou podobu nebo má hady místo vlasů. Ne všichni však toužili po soužití s normály. Někteří se stále drželi starých tradic a považovali utajení za jediný způsob, jak přežít. Jiní naopak věřili, že nastal čas otevřeně požadovat svá práva. Mezi těmito dvěma skupinami vznikl tzv. Vyvrhelský rozkol, který se táhl napříč celým 19. stoletím.
Postupně získávali možnost vlastnit půdu, studovat, pracovat v určitých povoláních a žít ve městech bez nutnosti skrývat svou identitu. Ne všude byly změny stejně rychlé a v mnoha zemích zůstávali vyvrhelové terčem předsudků, násilí a lovu. Přesto byl rozdíl oproti předchozím staletím zásadní. Proto na konci 19. století už existovaly celé generace nadpřirozených, kteří nezažili život v jeskyních, lesích ani tajných úkrytech. Vyrůstali ve městech, navštěvovali školy, pracovali v továrnách a na univerzitách a začali se otevřeně hlásit ke svému původu.
Po staletích strávených ve stínu se na konci 16. století začaly dějiny vyvrhelů pomalu měnit. Svět normálů vstupoval do období vědeckých objevů, zámořských výprav a nových myšlenek, které postupně narušovaly staré představy o světě. A vyvrhelové, kteří byli po generace nuceni skrývat svou existenci, začali zjišťovat, že nastal čas vystoupit z temnoty.
Jednotlivci se začali objevovat na královských dvorech, v dílnách učenců, mezi lékaři, alchymisty a objeviteli. Někteří své schopnosti stále tajili, jiní je vydávali za mimořádný talent či genialitu. Jejich přítomnost se začala prolínat s dějinami lidstva způsobem, který pozdější učebnice nikdy nezaznamenaly. Postupně vznikala první hnutí požadující rovnoprávnost vyvrhelů. Nejprve šlo o malé skupiny učenců a představitelů významných rodů. Později, v rámci důvěry, se k nim přidávali obyčejní vyvrhelové, kteří už nechtěli žít v neustálém strachu z odhalení.
V horách a lesích Ruského carství vznikla v létě 1657 první východoevropská vyvrhelská akademie. Několik dalších vzniklo již dříve a jejich počty se postupem času zvyšovaly. Avšak strach z takových institucí tu byl pořád a tak mnoho škol čelilo útokům i zničení.
NOVÝ ŘÁD
Přestože v mnoha zemích stále čelili předsudkům a omezením, jejich postavení se během první poloviny 20. století začalo výrazně měnit. Věda, průmysl i společnost se rozvíjely nebývalou rychlostí a vyvrhelové se na tomto pokroku podíleli stejně jako normálové. Obě světové války však jejich komunity zasáhly stejně krutě jako zbytek světa. Sirény sloužily u námořnictva, věštci byli využíváni ke zpravodajství, DaVinciové pracovali na technologiích a vynálezech a vlkodlaci byli nasazováni v těch nejnebezpečnějších jednotkách. Mnozí bojovali po boku normálů, jiní se snažili zůstat stranou. Války však znovu ukázaly, že v okamžiku, kdy jde o přežití, dokáží rozdíly mezi oběma skupinami na čas zmizet.
Dekolonizace, rozvoj lidských práv a občanská hnutí postupně narušovaly poslední zbytky zákonné diskriminace. Vyvrhelové se přidávali k boji za rovnoprávnost a v některých zemích stáli bok po boku s černošským obyvatelstvem v boji proti rasové segregaci. Zákony, které po staletí omezovaly jejich vzdělání, zaměstnání, vlastnictví majetku či právo žít na určitých místech, začaly postupně mizet až nakonec zmizela úplně. Na přelomu tisíciletí už bylo téměř nemožné tvrdit, že vyvrhelové do moderní společnosti nepatří.
bottom of page