Původ gorgonů sahá hluboko do starověkého Řecka, kde byly známé tři prapůvodní sestry - Stheno, Euryale a Medusa. Zatímco Medusa byla jako jediná smrtelná, všechny tři se staly symbolem strachu a jejich jména se rychle proměnila v legendy. Po Medúsině smrti, jenž vstoupila do mýtů, se přeživší sestry stáhly do ústraní a potomci všech tří gorgon se postupně rozšířili do dalších částí Evropy, Blízkého východu, severní Afriky, Asie a v pozdějších dobách i do Nového světa. Po staletí žili gorgoni převážně v izolovaných komunitách a svou pravou identitu pečlivě skrývali. Jejich schopnost zkamenění byla mezi lidmi považována za boží trest, démonickou moc nebo čarodějnictví. Mnoho historických soch, o nichž se tradovalo, že vznikly záhadným způsobem, bylo ve skutečnosti připisováno právě gorgonům.

Nejtěžší období přišlo během honů na čarodějnice mezi 15. a 17. stoletím. Gorgoni byli pronásledováni, mučeni a upalováni společně s dalšími vyvrhely. Mnohé starobylé rody byly vyhlazeny a značná část jejich historie nenávratně zmizela. Dnes jsou gorgoni uznávanou součástí společnosti vyvrhelů, přesto stále čelí předsudkům a mnozí své schopnosti na veřejnosti skrývají. Je známo hned několik případů, kdy se vydávali za onkologické pacienty, aby si vysvětlili, proč neustále nosí pokrývku hlavy a skrývají své hady před okolím. Takové příběhy se objevovaly po celá desetiletí a mnohým z nich skutečně pomohly splynout s lidskou společností. Mezi lidmi však nikdy nebyli zcela přijati. Strach z jejich pohledu přetrvává dodnes a většina lidí stále věří starým legendám, podle nichž dokáže jediný pohled gorgona navždy proměnit člověka v kámen. Ve skutečnosti je schopnost současných gorgonů pouze dočasná a její síla se liší podle pokrevní linie i zkušeností jednotlivce. Zakrytí hlavy je však nutnost, na kterou si hadí lidé zvykli již dávno. Mohou tak poklidně fungovat, chodit ven a užívat si života jako všichni kolem. 

Gorgoni nejsou příliš společenští a ani rodinná setkání nebývají kdovíjak emotivní. Někdo by mohl říct, že rodiny gorgonů připomínají spíše... pohyblivé sochy? Místnost bývá často zahalená do ticha, výrazy tváří zůstávají téměř neměnné a dlouhé minuty ubíhají, aniž by kdokoliv pronesl jediné slovo. To však neznamená, že mezi sebou nemají pevná pouta - svou náklonnost projevují spíše činy než slovy a loajalitu ke své rodině považují za jednu z nejvyšších hodnot. Cizince si k tělu příliš nepouští a od malička jsou učeni tomu, aby si všímali hlavně sebe samých a o ostatní se nestarali.